Tak už je to tady zase. Křesťan by podle profesora Halíka měl mít otevřené srdce a pro potřebné i otevřenou kapsu. Tedy i pro imigranty. Dobře tedy. Otázka víry je jedna věc, obyčejná lidskost a zdravý rozum druhá.
K tomu druhému netřeba vzývat Všemohoucího, zda tak musím, nebo mohu učinit. Udělám to z přirozeného soucitu a neudělám to z podezření, že někdo falešný soucit jen vyvolává. Jsem-li k tomu vzýván někým, kdo dobročinnost vydává za povinnost, pak mohu chtít důkaz, že tak činí on sám. Zpravidla ale nečiní, protože by se musel dělit. A to pořád, protože potřebných lidiček z různých důvodů je taky zpravidla víc, než solventnost kapsy dobrodince. Což je největší strašák těch, kteří své obavy o svou kapsu přetavují do vzletných frází o dobrodiní, na které vždy někdo ještě bláznivější naletí.
Je úplně jedno, zda na kostelní kazatelně hřímá ten který takřečený služebník Boha o tom, jak by se měl věřící na pozemské pouti chovat. Není ale jedno, jak se chová samotný kazatel. Určitě každý z nich si na pozemské pouti dopřeje něco, co by si jako vzor počestnosti a rozměru lidství ve skutečnosti dopřávat neměl. Což je ale středověká klatba života plného odříkání a modliteb v ústraní. Žijeme už v moderní společnosti, která zcela popírá existenci něčeho, co církev kdysi poplašeně považovala za počátek konce světa. Nic takového se nestalo, doba tepe do civilizace dalšími novými vymoženostmi a vida, Bůh se nehněvá! Protože žádný neexistuje. Pozemskou pouť však nadále křižují jeho sluhové, jak o sobě s oblibou říkají. Bůh se nehněvá ani v případě sexuálně zneužívaných dětí vysokými církevními hodnostáři. Těchto ohavností bylo a zřejmě bude stále dost. Kdyby Bůh existoval, trestal by své sluhy a to exemplárně. Církev přesto nadále žádnou nouzí netrpí. Věřící se od své víry neodklánějí a tak platí za něco, co nikdy nedostanou. Jen stále věří v nadpozemskou spravedlnost pro všechny. Buď peklo, nebo ráj. Hezky podle zásluh. Což je fikce, kterou klerici dodnes rádi používají. Mohou, z nebes či pekla žádná zpráva od nebožtíků zatím nedošla. Proto je jedinou hmatatelnou spravedlností pouze člověk sám a jejího výkladu k druhým.
Otázka církve a současného problému migrace je opět horkým polem souboje skutečnosti a tmářství. Černá barva mysli je totiž úplně stejná jak u křesťanů, tak v islámu. Tyto dvě víry jsou odvěkými nepřáteli, kdy jedna si chce podrobit druhou. Ať už kdysi na poli válečném, kdy Turci táhli krvavě Evropou, či křesťané, kteří upalovali každého, kdo se církevní mocnosti vzepřel. Pět rozdílů v těchto stejných obrazech násilí proto nenajdeme. Jen všichni nebožáci, kdo se za své přesvědčení smažili na hranici, zoufale hledali a vzývali v bolestech svého Boha, který se nezjevil a nezbavil je utrpení. To udělal až oheň sám. Oblíbené rčení kléru je, že děje-li se v jeho očích něco nesprávného, pak to Bůh vidí. Za dobu bezpráví a válek, kdy kněží na obou znepřátelených stranách zbraním žehnali, by měl mít oči už téměř vykoukané. Přesto nezasáhl. Udělal to zase jen živočich z masa a kostí. Pak si lze klidně myslet, že pro nečinnost takzvané vyšší moci, je vlastně největší sadista právě Bůh.
