Vážený národe, vážené ovce!

Přivítejte nás na sjezdu oranžových, abychom vám, našim milým, a zaplaťpánbůh stále věrně hloupým spoluobčanům sdělili, že po osmi letech opozice přichází naše chvíle. Ta chvíle, kdy v jednom šiku zoceleném volebními preferencemi jsme si znovu potvrdili, že dělat politiku v naší zemi krásné jest. Neboť my politici nepotřebujeme mít znalosti, vědomosti a hlavně životní zkušenosti k tomu, abychom vás přesvědčovali, že je mít hlavně nemusíme.

K našemu pohodlnému bytí jak v parlamentu, senátu a přidružených trafikách stačí jediné – mít protivníka a lhostejno které barvy. Protože i protivník, po čase protivný i sám sobě, nadělá tolik chyb, že naděje národa obrací se k nám, a k protivníku zády. Proto na našem sjezdu můžeme směle zvolat, že zvýšíme daně a to možná víc než progresívně. Do parlamentních voleb ještě něco vody uteče, a tak nepochybně odplaví i škarohlídy, kteří i s živnostenským listem k urnám stejně přijdou. A budou volit nás, kteří si to přejí. Protože my, politici, jsme už dospěli k standardnímu přesvědčení, že ovce zůstane ovcí. Přesněji – Čech Čechem.  Frfňá, ale platí. A proč tedy ne ještě víc? Dávno Čecháček na aféry zvyklý je, unavený z nich ještě víc,  takže nějaká ta budoucí už bude vyložená nuda.

Vážení sjezdoví soukmenovci! Naše oranžová barva připomíná pomeranč. Volme proto další slova o blahu národa s nemenší vervou, naše vítězství je jisté! Ano, jsme jako pomeranč. Kůru, ať už trpkou jakkoliv, nechme našim voličům, tu předobrou dužinu nechme sobě. Volič se zašklebí v naději, že příště už nezůstane jen u slibů, protože my slibovat dovedeme. Roky v politice nás to přece naučily. Děkuji za slovo a ukliďme si na vlastním dvorečku. Omlouvám se, už jsme to včera vlastně udělali. Pane soukmenovče Dienstbeire, i tak se o vás postaráme. Jen už buďte více loajální. A slunce v duši všem!