Štědrý večer, Boží hod a Štěpán, coby finále obžerství a pohody u tévé pohádek. Známe to snad každý, kdo se ve zdraví dožil silvestra. Onehdá jsem měl namále.
Co je to onehdá? Bylo mi tehdy deset let, jsem narozen v lednu desátého, hezky to rodičům štymovalo v paměti, jak na mě nezapomenout. Což se samozřejmě nikdy nestalo, ale v trochu odlehčeném duchu nyní povyprávím, jak na mě nezapomněl celý barák se širokým činžákovým sousedstvím. Konec konečníků, proč se tady pořád zaobírat politikou a společenskými problémy?
Ale k věci. Byl jsem takový malý trouba, co chtěl všechno vědět, vše si osahat, ochutnat a vůbec se mnou byly problémy. Vánoční stromeček mě jako by právě dnes zajímal úplně nejvíc. Pamětníci vědí, že tehdejší čokošková kolekce nebyly žádné miniatury, ale kusy, co se stěží vešly do dětské tlapky. Můj zaměřovač zacílil na kapra ve staniolu, hezky vysoko hned pod vánoční hvězdou. Rodiče mimo dohled, ideální chvíle na odlov. Výstup na židli, a smeták na dlouhé tyči by měl taky stačit.
Stačil. Jen já nestačil udržet balanc a tím smetákem jsem při pádu srazil i stromek. Pak na hořící svíčku, tu měla matka jako duchovní vánoční oltáříček. Hezky hned na vedlejším stolku. A hned taky ten sražený stromek začal doutnat. Pak vyšlehl plamen a já utekl. "Kam se zase řítíš, copak snad hoří?" vyjekla matka, kterou jsem málem bodyčekoval v předsíni. "Jo, hoří. V obejváku," hlásím srdnatě.
,,Tak už si nevymejšlej a pomoz tátoví se sněhem," hodila matka hlavou směrem ke dveřím. Tehdy byl na Vánoce sníh, dveře jsme měli taky.
"Ale opravdu v obejváku hoří!" vyhrkl jsem. Matka už záhy sama zjistila, že ohýnek už spolykal půlku stromku, záclonu, a ubrus taky nic moc. Zrovna se chystala vytřít v předsíni podlahu, kýbl s vodou vychrstla na ten požár a začala ječet a spínat ruce. A já jen tupě zíral na tu spoušť a ptal se matky, co s tím sněhem...
Starší bratr zrovna dorazil z nákupu kapra. Viděl to taky, co se děje. Kabátem pak mlátil do těch plamenů, oheň uhasil a na kapra zapomněl. Lekl. Záchrana kapra? Ano, to taky. Honem s ním do vody! Cosi mazlavého ulpělo na bratrových botách. Asi nějaké to černé smetíčko z obýváku. Bráška v koupelně uklouzl a v pádu se chytil vodovodního kohoutku u vany. Ulomil ho. Vody měl kapr najednou dost. Leč už se stejně nepohnul. Matka vzývala Všemohoucího, co že to má za děti....Nechtěla říct, že mladšího blbečka vystřídal starší blbeček. V tu chvíli jsme pochopitelně nebyli nic jiného.
Co otec? Byl za domem, shrabával sníh a debatoval se sousedy, jak si dnešní Štědrý den v klidu užije, když má celý rok jen starosti, jak uživit rodinu. V šedesátých letech minulého století to asi fakt legrace nebyla. Nebyla ani o Štědrém dnu. Tedy u nás doma. Otec po příchodu do té spouště jen stačil uzavřít hlavní uzávěr vody a už nehledal ani holínky. Hledal jen cestu, jak nás s bráchou nezabít. Cestu nakonec našel. I tu k naší sestře, která nás pak vzala na milost.
Tak šťastné a veselé!
