Šichtařovou chci za ženu!

Ta zase, jak na svém včerejším blogu uvedla, nechce manžela v podprsence. Tak jsem si pro jistotu jednu zkusil. Takovou tu puschabku, co dělá ženám prsa větší, než ve skutečnosti jsou. Podraz na chlapy, řekl bych. Čert vezmi podprdu z období třetihor, stejně mi neslušela a vrátil jsem jí své bezmála stoleté babče  zase pěkně do skříně.

Markéta Šichtařová, toť žena čísel. Ekonomika snoubí se s jejím přehledem, za co a kde co nejméně utratit. Proto jí chci za ženu. Tuto dámu představovat netřeba, mně také ne. Protože by to ani nikoho nezajímalo. Snad jen, že moc počítat neumím. Respektive spočítat si, co je lepší a co horší. Třeba by mi to ta žena, mající kukadla jak dva koláče s medem, pěkně všechno spočítala. Měl bych klid a ve svých financích pořádek. Počítám totiž dobře jen ve chvíli, kdy na cizí korunu rozhodně hledět nemusím.  Jsou to ovšem vzácné chvilky z období dinosaurů. Respektive z let středoškolských studií, kdy nejeden vykuk šéfoval hospodě.

Jeden takový angažoval mne coby brigádníka za pípu. Točil jsem pivečko pod míru, šup se mnou raději do role pingla. Ten pobíhá a nezlobí. Aspoň do chvíle, než mu šéf neprozřetelně svěří kasír tašku. Recese mi nikdy nebyla proti srsti, stejně žádnou nemám. To se to pak počítalo, když mi věčně usměvaví Japonci cpali bankovky a já chtěl za pivo jen pár drobných. Okrádačka jak na špatném divadle. I mého dočasného šéfa to zarazilo, a že ten uměl kouzlit s cenami. Jedna a jedna je jedenáct. Vždyť jsou ty jedničky tak hezky vedle sebe…

Časem jsem i k rozumu přišel, k penězům rozhodně nikoliv. Proto chci Šichtařovou za ženu. Umí i dobře parkovat, ví jak kouzlit s pojištěním auta a má ty správné mentální dispozice k jeho řízení. Klidně bych podstoupil i sex-test, zda nejsem obojetný. Hermafrodit se tomu odborně říká. Po Markétě bych ani nepožadoval, aby se přede mnou na důkaz správné odlišnosti promenádovala v podvlíkačkách. Požadoval bych po té sympatické dámě jediné – neříkejte to doma manželovi.