Prezident Miloš Zeman se prý do dějin zapíše jako prezident – provokatér. Je to dobře nebo špatně? Z historického pohledu to pak bude pár pasáží, proč tak činil, kdy každá pasáž obsáhle popíše nejen důvody.
Popíše současně i jistou psychoanalýzu člověka, národem pověřeného k výkonu funkce. Což je, bratru, mnohem záživnější čtení, než čáry máry z dob sestavování vlády a vztahu vlády s hlavou státu. Po letech už budou mnohé pasáže zajímat jen historiky, protože každá pasáž životopisu našich prezidentů jednou zmizí pod nánosem prachu. Další generace si Miloše Zemana oživí jen z vyprávění pamětníků, kterým zase uvízne v paměti zejména lidský faktor. Tedy co byl Miloš Zeman vlastně za člověka. Po druhém všelidovém hlasování už ho neohrozilo nic, kvůli čemu by musel urputně o další politickou budoucnost bojovat. Protože druhý mandát pro výkon hlavy státu je zároveň i jeho posledním.
Takže co pak Miloši Zemanovi zbývá? Zábava na šachovnici politických stran. Figurkami dosud hýbe jen on sám, protože, a to mu dejme za pravdu, i někdy opravdu musí. Politické strany totiž mají v současnosti jeden velký problém. Tím jsou ony samy a především pro sebe. Jinak není možné, aby strana s hubeným volebním výsledkem dovolila, aby se její čelní představitelé mydlili mezi sebou a přitom se v očích voličů stavěli do role zachránců demokracie. Jiné strany v povolebním čase pomalu mizí z mysli voličů a občasný štěk toho kterého opozičního lídra jen připomíná, že tam kdesi v mlze ničeho úpí někdo nezajímavý. V opačném případě by přece v té pomyslné mlze nebloudil.
A tak se česká politika přetavila na jedno velké hradní show, protože bylo hafo návštěv politiků napříč tím už nezajímavým spektrem u páně prezidenta, který si vyslechl postesky poražených i vítězů. Představte si teď Miloše Zemana, jak s příslovečně nakloněnou hlavou těmto lídrům naslouchá a pak vyřkne nějakou tu radu. Jakou, to jsme se zatím nedozvěděli, a věřte, že to ani nic moc zajímavé nebude. Vyděržať, pioněr! řekl možná.
Návštěvy politiků Miloše Zemana asi stejně jen nudily. Protože kdo ví, jak na to, nepotřebuje radu. Jinak bychom měli vládu se vším všudy a Miloš Zeman by hrál šachy třeba jen se svým mluvčím. Takhle hýbe figurkami sám, protože šachy v politice jsou vždy o jednom hráči i na protilehlém poli. Tuto příležitost vyniknout dali Miloši Zemanovi všichni, kdo se na současném smutném tyjátru podílejí. Stále rychleji stárnoucí mocnář se proto chce už jen bavit a aby ta show stála za to, neodmyslitelně k ní nějaká ta provokace patří. V psychoanalýze páně Zemana totiž stejně vždy zaujímala dominantní místo. Tedy pak musí nutně ukotvit i v paměti národa. Zůstává jen otázka, jak moc se mu to bude, nebo nebude, líbit.
