Vždycky to tak bylo, je a bude, i když s tím někteří oponenti nesouhlasí. Říkají, že politika by měla být hlavně o činech. Ať už dobrých nebo špatných. Chyba. Tak jako tak se z těchto činů zrodí symbol.
Žijeme v době, která má taky své symboly. Jdou ruku v ruce s tím, co se v různých etapách politických přeměn ve společnosti událo. A pak zcela logicky k někomu či něčemu vzhlížíme s úctou, jindy zase s opovržením.
Preparovat společenský vývoj českého národa na doby, kdy bychom nejraději nebyli či na okamžiky národní hrdosti s vědomím, že to tak bude na vždycky, je šálivost sama. Je to zase jen společnost, která mění dějiny a s nimi i hlavní postavy. Takže buďme konkrétní. Aby společnost doznala kýžených změn, musí mít tahouna, který je inspirativní a hybnou silou pro všechny, Jinak ke změně nedojde. Listopadové události svrhly symbol beznaděje, což byla tehdejší totalitní KSČ. Je to symbol pouze ideologického zla? Není. Protože zlo vytvářejí lidé. Konkrétní lidé. A tak se ukazovalo na Milouše Jakeše, Gustáva Husáka a mnohé další. Symboly totality zmizely z náměstí i z politiky. Vystřídaly je symboly naděje změny k lepšímu. Po Václavu Havlovi se jmenují lavičky, letiště a tak by se dalo pokračovat.
Společnost lidí tvoří i názorová rozdílnost. Tvořila se i za Václava Havla. V tom, my Češi, jsme po čertech tvárná hmota. Kdo to ví, pak rozdělit ji není pro něho problém. Současný prezident Miloš Zeman tak bude pro dějinné hodnocení tím, komu se to podařilo. Jeho předchůdce Václav Klaus lidi nerozděloval. Nezajímal se o ně. Člověka s povahou elitáře a narcismu nedůležití lidé nezajímají. Miloš Zeman zase nepředstavuje obecný symbol národního opovržení, kterému se „těšil“ zejména Gustáv Husák. Představuje dva tábory názorově znepřátelených stran a jinak už to nebude. Protože názorová rozdílnost je i součástí osobnostní povahy. Chytrák hlupáka nepředělá, platí to i obráceně. Hlavní pře je vždy o to, kdo je hlupák a kdo chytrák.
Zemanův politický současník Andrej Babiš rovněž něco symbolizuje. Zejména to, k čemu česká veřejnost i bez něho sama dospěla. Ke kapitalismu bez pravidel a rovných podmínek. Tvořily se klany na nejvyšších místech, což bylo pro jiné podnikavce předobrazem možnosti všeho, jen ne férovosti. Doba pak vyprodukovala i Andreje Babiše, který představuje symbol bohatství a hlavně toho, aby se nikdo raději nezajímal, jak k němu dospěl. Jistě, byli tací i v minulosti před Babišem. Právě proto to byla živná půda k radikálnímu posunu české společnosti stát se horší, nikoliv lepší, jak si před Listopadem přála.
Z toho plyne, že symboly dobra i zla mohou měnit povahu vnímání společnosti, která nejdříve bourá jejich pomníky, aby je pak s velkou pompou zase stavěla. Nutno podotknout ještě něco. Symbol čehosi či kohosi má i svůj charakter. Má ho i společnost. Symboly jsme proto my všichni. A zároveň i svým svědomím. Nadávat bychom proto měli sami sobě. Včas a vždycky, než se zase začneme někomu klanět, abychom ho pak trhali na kusy.
