„Myslím, že jsme udělali pohádku pro celou rodinu“, říká v rozhovoru Lidovek autor scénáře Zdeněk Svěrák. Premiéry v kinech už naplno frčí a tak jsem nový snímek společnosti Biograf taky viděl. V Humpolci. Tam, kam se odstěhoval Hliník. Mám totiž poblíž chalupu a v ní tři vnuky k tomu. Jít s nimi do kina byla dobrá příležitost, jak jejich prázdninové dovádění na mém hřbetu na chvíli umírnit.
První oříšek pro režiséra je mít dobrý scénář. Druhý mít dobré herce a třetí, aby vše dobře smontoval dohromady a rodina pak za investované pětikilo v kině zatleskala. Oprostím se nyní pohledu rádoby filmového kritika, popišme proto atmosféru v kině. Ta by snad pro Svěráky měla být informačně užitečnější, než řečičky těch, kteří kritizují to, co by někdy sami rádi uměli.
Takže – první minuty filmového pásu i toho nejmenšího diváka ujistí, že v kině opravdu je. Příběh tří hezkých sourozeneckých tvářiček dává tušit, že si kvůli příslovečné české závistivosti po hubě asi nedají. Dětská divácká duše je zatím spokojená – zírá na své idoly (Tomáš Klus, Zdeněk Piškula, Vojta Dyk), ba co víc, jeden z bratrů je vcelku milý trumbelín. Vždyť odejít z cimry v chalupě a nepraštit se přitom o futro pětkrát do čela, vyvolá u capartů smích vždycky. U dospěláka už ani ne. Děj pohádky postupně proroste několika dalšími pohádkami – od Šípkové Růženky po…vždyť je to jedno, protože v kině se začíná projevovat dezorientace. Někdy i hlasitá. Zdeněk Svěrák a jeho malebná ironizace češtiny postupně diváky přemístil z kina do divadla Járy Cimrmana. V pořádku, dospěláci se smáli, jejich svišťata nechápavě civěla. Pak už bylo jedno, zda jste v kině, nebo v divadle.
Autor scénáře se nezapřel a jeho syn to prostě natočil. Třeba i sekvenci o Dvanácti měsíčkách, kdy tuhle partu Maruška v krutém mrazu prosila o předčasnou sklizeň jahod a později i jablek. On totiž jeden z měsíců v té důležité chvilce zrovna chyběl. Nakonec se rychle dostavil – divák nemohl přehlédnout, jak si ještě zapíná poklopec, protože ho zastihlo přirozené nutkání si ulevit. Hlediště tuto scénu vnímalo s menšími rozpaky. „Já už chci taky čůrat,“ ozval se v kině dětský hlásek, a určitě to myslel vážně. Hlediště se tomuto momentu zasmálo. Nakonec se pak smálo úplně všemu. Jak to publikum myslelo, se vážně zjistit nedalo. Svěrákův film tímto nezatracuji. Nebylo by to fér, senior i junior v minulosti přece mnohé dokázali a jejich autorství publikum táhne. Vždyť taky premiéra zmíněné pohádky v humpoleckém kině nenechala jediné sedadlo volné. Další dny jste si prý mohli sednout, kam jste chtěli.
