Je to jak přes kopírák ta lapálie s vyhozeným šéfredaktorem ČRo Vltava, kterému generál celého rozhlasu neprodloužil smlouvu. Prý pro ztrátu důvěry.
Takových vyhazovů lze jmenovat celé stovky, udály se v průběhu dlouhých desetiletí existence mediálních domů, za jejichž zdmi se to hemžilo oddanými fachmany novinářské profese, jimž etika práce říkala víc než vlastní prospěch. Za zdmi těchto domů se pohybovali i nýmandi, kamarádi mocných a kamarádi těch, kteří je za kamarády ze strachu o vlastní existenci museli považovat.
Kdo si prožil dlouhá léta ve sdělovacích prostředcích, nutně musí souhlasit s tím, že srážka s blbcem je ta nejvražednější zbraň pro zánik periodika či jiné mediální instituce. Nikoho z těch nýmandů to ale před kolapsem ducha i chuti odvádět kus poctivé práce řadových redaktorů nezajímá. Protože se zpovídají mocným. Rozuměj majitelům mediálních domů, kteří, paradoxně k vážnosti věci, by měli spíše naslouchat dělnému sektoru, který každodenně produkt vytváří. Tudíž cítí co je dobře nebo špatně a právě to je strašákem nýmandů, neboť právě oni na svých postech by měli reagovat na změnu společenského cítění jako první. Reagovat nemohou a nikdy nebudou. Protože jsou nýmandi.
Dříve nebo později se základy mediálního domu začnou sypat. Hledá se viník. Najde se rychle. Je to sektor dělných makáčů, který nepřináší výživné senzace a vůbec je obsah produktu nudný. A je takříkajíc vymalováno, redaktoři, lid dělný, se rozprchne v hrůze z toho podrazu. Aspoň že nachází uplatnění jinde, všude přece nevládnou jen nýmandi. Ti ale nacházejí rychlé uplatnění taky – jejich rotace je až zarážející, s jakým úspěchem se zjevují zase tam, odkud by je musel každý rozumný člověk hned při prvním poznání, okamžitě vyhodit. Neudělá to. Nýmand má totiž nedostižný talent své potenciální chlebodárce přesvědčovat o svých výjimečnostech. Přitom dobře ví, že je to pro něho opět dočasná štace, zato dobře placená. Pak se jde dál, dokud se kruh neuzavře.
Což ale bohužel není v českém mediálním světě zvykem. Za ta dlouhá desetiletí, generační výměny i postupné deformace poslání žurnalistiky, jsou dnes média spíše zapáchající tlející mrcha, než navoněný ráj ducha. Nýmandů už je totiž víc i v dělném sektoru. Svůj k svému, oponent je v drtivé menšině. Pak se musí dařit všem těm generálům, co vyhazují všechny ještě trochu schopné, tím pádem i pro ně nebezpečné kritiky, aby sami do dalšího kola rotace pobytu na vysokých postech nějak přežili. A ještě u těch personálních poprav dovedou rozdávat široké úsměvy. Protože dobře vědí, že být nýmand s generálským klackem v ruce a s podporou bezskrupulózního politického krytí, je dnes terno nad terno.
