Necitlivost nervů nejenom v nohou Miloše Zemana

Další kandidatura Miloše Zemana na prezidentský stolec nikoho nepřekvapila. Už jen kvůli tomu, že by si svůj tábor sympatizantů na Hrad jinak nepozval. Potud vše v pořádku, host do domu...však to znáte.

Jenomže současná hlava státu je taky jen člověk, skládající se z masa a kostí, krevního řečiště, buněk nejen mozkových a dalších těch, které pak mohou způsobovat problémy. A jako každý člověk i Miloš Zeman stárne. Ano, správně, jeho dvaasedmdesát let věku není v dnešní době dlouhověkosti přece nic moc. Tedy v momentě, kdy takový člověk může vyběhnout schody do třetího patra s kýblem uhlí, nebo s někým, kdo mu ty schody mydlí.

A jsme u jádra věci: Zdraví se neptá, kolik je vám let, zda jste prezidentem nebo důchodcem nejen na Vysočině a tím méně, zda zrovna i vrcholový sportovec. Prostě vás klepne přes prsty, když s ním nezacházíte aspoň trochu slušně, nebo v momentě, kdy samo o sobě od narození nestojí za nic. Takový už je život a nikdo z nás s tím nic nenadělá. Zda si toto uvědomuje i Miloš Zeman je otázka pouze pro něho. Odpověď je ale nasnadě – vážený autore, do mého zdraví vám nic není a to svoje si opatrujte. Souhlas. Avšak Miloš Zeman není Franta Flinta z Horní Dolní, ale nejvyšší zástupce všeho lidu českého, moravského i slezského. Tudíž zastupuje a hodlá zastupovat i moje zájmy a ty jsou jasné. Chci žít v poklidu a tleskat tomu, kdo se o to zaslouží.

To by měl být v prvé řadě prezident, když už jeho obraz visí ve všech státních institucích. Proto ho chci mít taky zdravého a odhodlaného bořit mýty i prát se s holou pravdou. Protože všechno jiné, než zdraví, je cesta do pekel, neboť jakákoliv námaha je okamžitě potrestána zvětšením neduhů, které člověk v sobě má. Lékař ani jeho případná stranická příslušnost nepomůže, jen oddálí to, co jednou musí přijít. A obecně řečeno, nechci, aby to bylo ve chvíli, kdy se k respektované hlavě státu budu upínat jako k někomu, od koho chci, aby mi poradila, kdo mě ochrání a kdo rozhodne, abych se bát dále nemusel a mít jistotu, že tomu mohu sám napomoct, když už mám takové zastání.

Proto znovu ve vší úctě nejvyššímu ústavnímu činiteli připomínám, že klání druhé přímé volby jsou opět jen vypjaté situace. Zrovna tak i zkouškou toho, co ještě člověk dokáže ustát a ne farizejským ohlášením toho, čemu se hodlám předem vyhnout. Takový člověk totiž nebojuje. Je proto i k nepotřebě. Není to o jménu Miloše Zemana, ale o principu, jak být dále hrdým Čechem s nastavenou hrudí. Jinak mám příklad toho, jak být pro ústavního činitele jen jakýmsi bezejmenným jedincem z plebsu, který vlastně nezajímá ani toho Frantu Flintu. Jak ho potom má interesovat i ta nejsmutnější zpráva, která jednou přijde? Tedy den konce světské pouti prvního muže národa? Že lékařské konzilium prezidenta republiky, svého času rozpuštěného pro údajnou zbytečnost, byla chyba? Že současný zdravotní dozor pouhých dvou lékařů byl sice navenek obraz formální přítomnosti u muže s podlomeným zdravím, ale zároveň i varováním, že Miloš Zeman jím vlastně pohrdá?

Pokud tak činí s vědomím, že už je stejně na všechno pozdě, je to otázka zase jen pro něho. Odpovědi se asi nedočkáme, protože kostky do další hry už přece veřejně vrhl. Příštích pět let, pokud bude zvolen, budou ale opět ve znamení Zemanovy fyzické kondice. Nikdo pozornému oku ale nevyvrátí, že se nezlepšuje. Že prý i nezhoršuje? Budiž. Avšak bude jenom horší a ta lepší stránka lidí velkých dějin vždy byla, že odcházeli se ctí. Diagnóza zdravého rozumu se tomu říká, jež jim v záplavě jiných neduhů aspoň zůstal. Jednodušeji vysvětleno, ego menší, než zhoubná touha po moci.