Jsem jedním z vás! hlásá prezidentský kandidát Jiří Drahoš v médiích v podobě inzertního spotu. Tato proklamace ale udeřila jako kladivo do skleněné výplně. Je opravdu slyšet hodně daleko.
Na padrť je tak další kus kandidátovy šance, jak pokročit v cestě na pražský Hrad. Je-li toto dílo Drahošových poradců, pak si pan profesor schopnější střelmistry v rozmetání vlastní pevnosti před svými soupeři opravdu nemohl vybrat.
Heslo Jsem jedním z vás! má totiž to nejtemnější pozadí, které kdy vzniklo, nastartované už v padesátých letech minulého století. Doba gottwaldovského teroru se totiž nesla ve stejném duchu. Kdejaký tehdejší komunistický kádr se na vlas stejným heslem zaštiťoval, aby například od lopaty vystoupal třeba až do ředitelské funkce. Že byl ten papaláš v podstatě jen obyčejný neschopa, nevadilo – stačilo být oddaný zrůdné ideologii a odbornost byla vedlejší. Podle toho to taky vypadalo a sešup nejen hospodářský pak trval dlouhá desetiletí.
Kdyby Drahošovi poradci dali hlavy dohromady, jistě by ke stejnému zjištění došli. Kdyby ne, mohli se poradit s někým, kdo pamatuje více než oni. Je jich pořád dost, zrovna tak jako současníků, kteří stejné heslo mohli vidět a slyšet ještě v předlistopadové době, tedy na konci osmdesátých let.
Jako vůbec nejtristnější vzpomínka na zmíněné heslo se datuje z let šedesátých – fotografie tehdejšího sovětského vůdce Nikity Sergejeviče Chruščeva i bavila svět, když se nechal zvěčnit při návštěvě jistého kolchozu. Objímal se s telaty a oddaně přitom civěl do tváří dojiček. Jsem stále jedním z vás! hlásal Chruščev z novinového titulku na adresu pracujícího lidu. Co víc dodat?
Nutno ale poznamenat na obranu Jiřího Drahoše, že pravděpodobně zcela podléhá nápadům svých poradců a že z jeho jinak vzdělané akademické hlavy to třeba není. Jsou-li ale Drahošovi poradci a mecenáši v názorové přesile, pak tím hůře pro něj. Protože už v samém zárodku toho, zda přijmout či odmítnout proklamaci svých názorů na cokoliv, utváří se tím i samotný postoj možné budoucí hlavy státu. Když však u ní například převažuje pocit, že než se únavně dohadovat, je moudřejší raději ustoupit, pak je něco hodně špatně. Nebo ještě hůře – Jiří Drahoš není pak jedním z nás, ale jedním z nich. Zcela otevřeně se tomu říká něčí loutka.
