Na Zemana a Babiše už zapomeňte. Na prezidentské kandidáty taky

Komedie o dvou dějstvích, tedy demisí-nedemisí a tanečky kolem Ústavy, vyústila do Liberce. Právě tam Miloš Zeman přišel s dvěma návrhy - buď spustit šari vari v podobě předčasných voleb, nebo personální změnou kabinetu.

Tedy bez Bohuslava Sobotky a Andreje Babiše. Prezidenta k tomu tak jako tak tlačí sílící nevole veřejnosti, která ale cílí i na něho. Ze scény by se měl, jak na náměstích v Praze a dalších městech zaznělo, odporoučet rovněž. Jak to asi dopadne? Andrej Babiš ve Sněmovně hřímal, že i kdyby ho chtěli zabít, tak z politiky neodejde. No vida! Zabít ho nikdo asi nechce, protože už to sám, v jistém slova smyslu, udělal. Zrovna tak jako premiér Bohuslav Sobotka se svým demisním harakiri. Tolik současnost a budoucnost zároveň. Až tito dva pánové oznámí s konečnou ústavní platností svou derniéru, teprve potom začnou tyjátry, a v netušené podobě.

Jde tady ale už i o něco jiného. Jak jsme už v předchozích příspěvcích zmínili, každá krize odhaluje charaktery. Přinejmenším odvahu či zbabělost těch, kteří se změnou společenského kurzu mají co do činění. O českých politicích už má zřejmě leckdo svůj názor s konstrukcí toho, co sami exponenti nyní předvádějí. Ptejme se ale, co bude dál a kdo bude mít tolik síly, schopností a odvahy nazvat věci pravými jmény, aby veřejnost aspoň náznakem dala najevo, že to bude konečně člověk na svém místě a se vším všudy dovede přijmout patřičnou odpovědnost. K tomu je současná krize jak vyšitá a tvoří pomyslný lakmusový papírek, odhalující pravdu. Jestliže dosavadní hlava státu jedná jak jedná, pak se jeho potenciální nástupci měli možnost blýsknout aspoň tím, že k  dané atmosféře mohli zaujmout svůj postoj. Bohužel mlčí a nikde ani zmínka.

To, že Michal Horáček napsal Miloši Zemanovi otevřený dopis, vyznělo jen jako pouhé plácnutí do vody. Obsah dopisu samý odsudek, řešení žádné. Právě od prezidentského kandidáta by se něco takového očekávalo zejména ve chvíli, kdy Hrad přestává být důstojným zastoupením všech vrstev národa. Pouhý Horáčkův štěk, že Miloše Zemana nemá rád, nestačí. Propásl tak vzácnou chvíli, kdy místo otevřeného dopisu měl otevřít svou mysl k tomu, aby sdělil, že řešení vládní krize má tu a tu podobu a na místě prezidenta by jednal tak, nebo onak. K tomu aspoň přípodotek naděje, adresovanou už jenom národu, že cesta k němu nekončí při sbírání podpisů.

Těch kandidátů je samozřejmě několik a ve víru událostí jsou kdesi zaváti, místo toho, aby se na náměstích před protestujícími zjevili. A třeba jim řekli, že taky s něčím nesouhlasí, ale zdravý rozum nakonec stejně zvítězí, protože musí. Toto málo je v samém důsledku víc, než všechny předvolební proklamace o světlé budoucnosti, jen když ten či onen kandidát nakráčí ke „korunovaci“ do Vladislavského sálu. Krize je zároveň i prubířský kámen schopnosti předtuchy. Kdo ji nemá, nemůže ani reagovat na nastalou skutečnost, kdy je většinou už na všechno pozdě. Současnost politických křečí tak odhaluje i právě tyto schopnosti potenciálních prezidentských kandidátů. Tedy zda na „to“ mají. Zdá se, že od teď vlastně už zase žádný neexistuje.