Koronavir a umělci všeho druhu. U někoho chřipečka, u druhého utrpení u mučednického kůlu pandemie. Čtenář konzumuje každodenní menu ovesné kaše o celebritách bez příloh zajímavostí. Autoři coby blahoslavení chudí duchem.
Duch krále napěchovaných vitrín Zlatých slavíků však stále žije. Nic proti tomu, Mistr uměl rozdávat pocit blaženosti těm, kdo mu fandili. Podotýkám důrazně, že každý má právo vyvolit si vyvolené, neboť souznění s tím kterým umělcem ducha posiluje, a pějme jeho písně dokola třeba i do omrzení. Jenomže hudba a mluvené či psané slovo je na hony vzdáleno tomu, čemu se říká odolnost ducha. Neboť čeho je moc, toho je příliš a kdo to v médiích nerozpozná, stará se vydatně o to, aby se někdo soudnější něčeho jednoduše přejedl. Tak se je to i s Karlem Gottem, a jsem po jeho smrti tvrdošíjně přesvědčen, že každodenní několikanásobná porce "zpráv" o jeho soukromí, ať už s vdovou Ivankou či jeho dětmi, je už obyčejný převařený lógr.
Abych to zkrátil alespoň o koňskou délku - chce-li příslušný bulvár z Babišových svěřeneckých fondů zaujmout čtenáře něčím novým, neotřelým a hlavně co nejvíc pitomým, nechť pustí do světa jobovku, že Karel Gott vlastně nikdy zpívat nechtěl, a jako vyučený elektrikář kutal kromě malování nějakou krystalku, což je náhrada tranzistorového rádia. To aby si před vstupem na světla ramp a na nebesa vyzkoušel, jaké to je poslouchat kecy rádoby hudebních kritiků, kterým ani nepřijde trapné zmrzačit název některé písně. Nikoliv ze zlého úmyslu, ale z vlastní pýchy vždy vědět všechno.
Například Gottova píseň Kávu si osolím není pitomost z mého klávesnicového pera, ale z hlavy jistého kritika, který se, jak doufám, někdy chytí za čenich a vrátí se do hrobu vlastní nicotnosti, z níž do služeb médií vzešel. Závěrem jediné: Karel Gott nikdy nebyl můj hudební šálek čaje, ale jako člověk byl pan Někdo a jako novinář o tom z osobních kontaktů s ním dost vím. Osladit kávičku bulváru jsem proto už, kurňa fix, musel.
