Věčná otázka i odpověď na ni – měla se komunistická strana po listopadovém sametu zakázat? Měla i neměla. Odpověď dvou táborů, v nichž jsou expolitici i ti současní.
Je to vlastně už svým způsobem debatní nuda a to zejména pro mladou generaci. Minulost v čele s komunistickou vládou na věčné časy a nikdy jinak, působí na mládež stejně, jako na pamětníky tehdejší doby například generál Laudona, co jede skrz vesnici. Prostě prča.
Dejme však prostor trochu té politické vážnosti. Že si soudruzi opět diktují, kdo má být ve vládě a kdo ne, přičemž fungují jako opěrný pilíř Babišovy administrativy, je pochopitelné, když premiéra při vzniku vlády podrželi. A že premiér říká, že komunisté nerozhodují, koho do ministerských funkcí by měl dosadit či odvolat, tomu uvěří jen málokdo. Andrej Babiš si nemůže hlavně dovolit vládní rozkol tím, že si nejdříve znepřátelí toho, kdo mu umožnil vznik vlády. A že to není nikdy zadarmo, tomu snad uvěří naopak každý. A tak existence KSČM i po rušných časech polemik na postavení stran mimo zákon jen dokazuje, že je lepší ji mít na očích než aby se přejmenovala a přitom v opozici opět blafovala veřejnost, jak to neuměl nikdo před ní.
Tudíž se musíme smířit tím, že ve vládách současných i minulých působili exponenti komunistického režimu a to na všech úrovních. Některým polistopadovým politikům to stále leží v žaludku a opět se drží za břicho. Jenomže poúnorová devastace společnosti komunistům trvala čtyřicet let a to se muselo projevit i v budoucnosti. Současnost je nositelem některých faktorů tehdejší doby, jako je třeba klientelismus. Kdysi to bylo tak, že kdo nebyl v komunistické straně, nepobíral žádné výhody. Kdo nebyl straník a nekušnil proti ní, komunisté ho nechali být. Tedy ty, kterým bylo všechno jedno. I takový postoj byl tehdy pochopitelný – život odnikud nikam, tak jaképak vize?
Dnešek je s komunisty a jejich minulostí identický jen zčásti. Něco jako žluto fialová modřina po velkém úderu. Už to místo takřka nebolí, přesto je stále znatelné. Takže někdejší bolístko vnímáme stále méně, než úplně ustane. Tak je to i s politikou. Když se v životě lidem daří, nechť se současná vládní klika paktuje třeba i s čertem. Až se dařit nebude, volič si svou oběť najde. Ovšem s rozdílem minulosti a současnosti – ten je v podobě svobodných voleb. Jako jediné chvíle, jíž se politici bojí a občan to ví. Vědí to i komunisté, kterým sice preference silně opadly, leč budou opět těmi, kteří poukáží na doby, kdy se občan nemusel o svou takzvanou šedou, a dozorovanou budoucnost, obávat.
Starší generace si aspoň zavzpomíná na doby mládí, zato třeba prvovolič vůbec nepochopí, co tím soudruzi mysleli. Že tu ještě pár let zůstanou, s tím by měli lidé raději počítat. Pak teprve nastane to, čemu se říká generační výměna. Provede ji až ta paní s kosou a ustanou i ty nekonečné a zbytečné diskuze o strašáku srpu a kladiva. Jiná opravdová páka na světskou spravedlnost ani neexistuje.
