Lítají ta čísla teď všemi směry. Zaplněný Václavák, sto tisíc, sto dvacet tisíc...To tehdy proti Nečasově vládě protestovalo...Ach jo.
My, Češi, máme zvláštní vlastnost. Vědět víc než je samotná pravda a když něco pravda je, okamžitě ji zpochybňovat, protože chceme být chytřejší než skutečně chytří. Ti se většinou nepřou, protože vědí své a raději z horečných diskuzí odcházejí, protože stejně nikam nevedou. Zato pravda má taky jednu zvláštnost. Vyplave na povrch třeba až po letech a pak už nikoho moc nezajímá. Je to někdy i dobře – v době své aktuálnosti dovede i zabíjet. Příkladem může být Rumunsko, které pár dní po převratu popravilo svého tyrana Ceaucesca. A jedná tak dodnes – pro stejný problém, jako má v současnosti Andrej Babiš, vyšupačilo do vězení expremiéra Dragnea. To jen na okraj, co dovede pravda, které se my, Češi, tak bráníme, když zrovna nelze švejkovat.
Že máme dva tábory, z nichž jeden nesouhlasně demonstruje a druhý mu za to nadává, je už součást demokracie. Chtěli jsme ji, máme ji a nelíbí se nám. Protože nesnášíme názory druhých. Haškův Švejk dovedl udělat ze všeho blbinu a mocní si kvůli tomu bezmocně drbali hlavu. Proto se v tom románovém hrdinovi, jehož miluje celý svět, tak rádi shlížíme. Jenomže reálnost dneška nám taky nastavuje zrcadlo, nikoliv stránky světového literárního díla. V době prosperity, byť zatím ještě setrvačně pádící ke svému periodickému konci, každého brblala neposloucháme rádi. Chceme jít zrovna na pivo, nebo kamkoliv jinam a jen nás to zdržuje. A hlavně rezonuje v uších, protože kritika politických lumpáren se nás, části spokojených Čechů, netýká. Té druhé ano a proto brblají. Přemýšlí totiž o něco víc a už vůbec tohle politici nechtějí. Nechtěli to vlastně nikdy a nebudou to chtít opět. Ani ti, které ve volbách vytáhneme z koše, jež jsme tam předtím hodili. Protože opět bude platit, že náš národ s dvěma rozdělenými tábory už zůstane. Jen bič a pendrek dělají jeden tábor, ale ten poslušný a kafrající jen na tajňačku. Stačí si vzpomenout.
Takže veškeré blogerské příspěvky, kdo má či nemá pravdu, je jen výše uvedený naturel těch, kdo se nedovede ohlédnout zpátky. Kdo nechce vidět příští den v problému, který se ho zatím netýká. Kdo jen šermuje s čísly, která jsou stejně vesměs k ničemu, protože člověk svou náturu nemění. Mění se jen situace, které se přizpůsobí a dovede ji využít ve svůj prospěch. To je celý případ Andreje Babiše, jemuž jsme umožnili to, čemu se nyní brání. Tedy nařčení z politických lumpáren, ať už přiletí z Bruselu nebo z Horní Lhoty. Premiér v problémech dobře ví, že jeden tábor stojí při něm. A zrovna tak dobře ví, že ústava a prezident rovněž. Stačí vydržať.
Až sem jsme, my, Češi, došli. Ať už ve stotisícovém davu, nebo v karetním spolku. Protože bič a pendrek už nehrozí. Jen ztráta iluzí a tak radši zajdeme na to pivo. Politická kultura je dávno v čudu, právě proto, že se naturel člověka nemění. Jsou prostě sví, a mohou být i vulgární. To je ta změna situace, kterou však dovolily oba tábory, jež zavčasu nevzaly sprostého politika po hubě. Milion chvilek, spolek to protestní, jde s křížkem po funuse, protože kořen vzájemné společenské nevraživosti je už vrostlý hluboko. I to Babiš dobře ví, jen to neumí správně česky pojmenovat. Držet hubu a krok to ale není. Je to švejkovství, ve kterém se jednou, my Češi, utopíme i po Babišovi.
