Mít chytrou ženu v politice je výhra. Cítí se svým okolím, dobře ví, co je mateřství a co vše obnáší výchova dítěte. Třeba i toho cizího.
Jen se od ní nikdy nedozvíte, zda by se v případě takového bezprizorního nedochůdčete sebeobětovala a veškerou další životní energii by věnovala jenom jemu. Od toho jsou přece jiní a rada, jak to udělat, je přece snadná. V tomto ohledu názorově vyniká i senátorka Milada Emmerová (ČSSD). Je to ona, která by padesát syrských sirotků klidně přijala a rozdělila...Tomu neuvěříte. Mezi homosexuální páry. Protože by údajně byly těmi nejideálnějšími adoptivními rodiči. Škoda, že to iniciátorku této stále diskutované otázky, europoslankyni Michaelu Šojdrovou (KDU-ČSL), nenapadlo. V tom, jak senátorka poznamenala, Šojdrovou trochu předběhla. Co na tom, že lidovci homosexualitu, jako vztahový lidský prvek, zásadně odmítají. Podle Emmerové je to prý jen takový nápad. Teď už víme, že ve vysoké politice máme chytré ženy hned dvě.
Že otázka přijetí - nepřijetí syrských sirotků bude ještě hodně rezonovat, je zřejmé i v dalších dnech. Takže si to trochu shrňme. Premiér Babiš je proti, silně proti imigračně naladěná česká veřejnost taky. To všechno už je dobře známo, jako i to, že podle ČSSD se údajně našlo už dost rodin, které by blízkovýchodní sirotky učinily šťastnými. Nikde však ani zmínka, co je to za rodiny a případně jejich názor, jak by těmto dětem štěstí vytvářely. Zde už nejde o jejich počet, ale o základní princip. Což je rozdílná mentalita a vše, co skrývá genetika. To, co se nikde nezmiňuje, zmíníme nyní v našem příspěvku. A to názor syrského manželského páru, dlouhodobě žijícího v Praze. Adoptoval by syrského sirotka? Odpověď zní, NE!
Vlastní tři děti, které se již manželům u nás narodily, prý stále pociťují něco, co jim rodiče daly chtě nechtě do života. Dědictví genetické výbavy. Po prarodičích je nejstarší dvaadvacetiletý syn velmi prudérní a má problém v navazování vztahu. S kýmkoliv. Je netrpělivý v úsilí dosáhnout úspěchu a vinu nehledá u sebe. Prostřední osmnáctiletý syn je pravým opakem svého bratra. Ovšem s handicapem, že naopak důvěřuje komukoliv a doplácí na to. Přesto prý optimismus neztrácí. Avšak jeho chyby údajně stojí jeho rodiče poměrně hodně peněz. Nejmladší čtrnáctiletá dcera bedlivě sleduje dění v Sýrii a jednou by chtěla žít ve vlasti svých předků. Jenomže k velké nevoli svých rodičů. I zde prý hraje roli genetika. Volání krve, jak smutně dodávají syrští manželé. A upozorňují, že odrostlé děti importované z blízkovýchodních zemí se neasimulují nikde na světě. Mají to prostě v genech.
Pohled syrských manželů na současné politické hašteření v podstatě nechávají bez odpovědi. Je to prý naše debata, oni jsou zde „hosté“, i když už téměř šestadvacet let. V domovině byli za tu dobu všeho všudy pětkrát. Po studiích na Českém vysokém učení technickém se ale rozhodli žít v České republice. Protože život v Sýrii byl koncem osmdesátých let pro mladé lidi ekonomicky hodně náročný a vztah k jakémukoliv náboženskému vyznání nehrál žádnou roli. V tom prý dovedli odporovat i svým rodičům. Tolik ohlédnutí za mentalitou těch, kteří o duších Syřanů vědí mnohem víc, než kdekterý náš politik, ohánějící se humanismem a radami, jak na to. Div, že se pak takový Syřan neohýbá smíchy. Co ale není, může být. Jen co se Milada Emmerová s Michaelou Šojdrovu objeví se svými knížecími radami třeba v televizi.
