Jak si oblíbit politika? Být jako on a smát se ostatním do očí

Jestli někdo nechápe, že ta či která politická partaj získala či tratila na svých preferencích, pak je to vždy jen zásluhou jejího lídra. Ten je, obecně vzato, buď zatím drzý dobrodruh nebo protřelý gauner pod maskou lidumila.

Tak jako tak časem pravda vyplave na povrch a ta už potom žádnou masku neudrží. Vnímavý občan tak zjistí, že lež a skutečnost je zosobněna jedním člověkem, kterému kdysi věřil. Cítí se proto podveden, odvrátí se od něj, ale mnozí lidé to zpravidla neudělají. Protože žít v sebeklamu je pohodlnější, než se s pravdou poprat a pracně hledat způsob nápravy. Což zavdává zrodu elektorátu té které strany a stává se z něj takzvaná stabilní voličská základna. Srozumitelněji řečeno, stejná povaha se tak potkala se stejnou povahou. To si pak musí rozumět.

Jenomže konání politiků, ať už jednotlivců či celých partají, dříve nebo později vykáže výsledky. Tu přijatelné, jindy zase přímo tristní. Ty druhé se ale donekonečna zatajovat nedají. A tak hraje roli čas - že postupně utlumí vášně, je známá věc a na to zřejmě vsadila například ČSSD. Nejde už o partaj jako takovou, která právě kvůli svým veletočům a nepochopitelnou strategií dokráčela tam, kde nyní je. Stačí si vzpomenout na mnohá sociálnědemokratická kázání o sociální spravedlnosti a další evangelia, kdy se jejich voličům stačilo jen pokřižovat a dál oddaně vzhlížet ke svým stranickým modlům. I k nim ale pravda dokráčela - známá kauza boje za Lidový dům, v níž právník Zdeněk Altner sociální demokraty zastupoval a zachránil tak jejich sídlo ve vlastnickém sporu s jiným subjektem, se potom sám musel soudit i s ČSSD. Jak známo, partaj mu totiž odmítla vyplatit 337 milionů za advokátní služby. Právník se své odměny nedočkal a po jeho smrti mají dědicové Altnera rovněž bezesné noci. To kvůli tomu, že ČSSD pod tlakem faktů masku někdejšího lidumila v podstatě už nezakrytě odhodila.

Odpovídající satisfakce se zatím nedočkala ani Terezie Kaslová, vnučka proslulého prvorepublikového publicisty Ferdinanda Peroutky. Jeho údajný článek Hitler je gentleman se nikdy nedohledal a už asi nedohledá, což vzdal i mluvčí prezidenta Jiří Ovčáček. Byl to Miloš Zeman, který článek v dobovém tisku údajně četl, konkrétně v Lidových novinách „vlevo dole“. Soudní spor o Zemanovu omluvu se dosud táhne, Nejvyšší soud zatím od loňského prosince v dovolání Hradu ještě nerozhodl. Délka rozhodování je velmi neobvyklá a lze zatím spatřit obavy o prestiž výkonu funkce hlavy státu jako takové. Takže dvojí metr jak z učebnice, občan má aspoň představu, že být mocný se vyplácí a „být jako oni“ je základ. Kdo takový chce být, nechť si opět zvolí za prezidenta Miloše Zemana.

Dalším nedořešeným případem je tisíckrát provařená kauza Čapí hnízdo. Andrej Babiš kličkoval, že vlastníkem není, o opaku jej usvědčoval zpravodajský archív příslušných médií a 50 milionů bruselských dotací bylo ve skutečnosti zřejmě jen zanedbatelné šméčko. Aureola nynějšího zatím designovaného premiéra přitom stále vyzařuje do dáli – jeho volič fandí dobrodruhům a nějaké to šméčko už bohužel patří k věci. Nakonec proč ne - stačí být v politice ještě trochu familierní a nepůsobit prkenně. Na myšlení voličů hnutí ANO to asi působí sympaticky. Babiš je přece miliardář a pár desítek milionů jsou jen drobné. Takže tady jde v nenávistné kampani zřejmě jen o něčí závistivý šťouch. Buch a vysvětlení si jeho volič zdůvodnil. Teď už se stačí ostatním jen smát do očí. Jak ještě ve starém, tak s větším gustem i v novém roce. Výhrůžná pěstička Miloše Zemana v jeho vánoční televizní vinšovačce je přece i vzorovou výzvou, proč se za sebe vůbec nestydět.