Předesílám, že moje polemika o znalosti cizího jazyka v podstatě není o současné ministryni státní kasy. Je o způsobu, jak se řeč naučit a to nemusíte čučet ve věži Daliborka.
Narážím tak na pořekadlo, jak se z nouze naučit hrát na housle. Jenomže to nejdříve musíte hrát jen ty druhé, abyste poznali, že jste nýmand, co se jen vytahuje v představě, že v cizí zemi svou misi nějak zvládne. Zvláště, když je do Londýna delegován jako zahraniční korespondent takový trotl jako já, který město na Temži toužil spatřit od svých deseti let. Stalo se a v době svých novinářských počátků šéfredaktor potřeboval vystřídat zkušeného vlka ve zmíněné metropoli, anžto už trochu přesluhoval a já se na rozdíl od jiných, prozíravějších kolegů, hrdě nabídl. To, že jsem anglicky uměl říct pouze děkuji a dobré ráno, nikoho nezajímalo, protože když už se někdo na zahraniční misi hlásí, pak je asi zcela samozřejmé, že řeč dané země ovládá. Nota bene jako novinář. Šup se mnou do letadla a tradá do Londýna.
Kolega mě po příletu srdečně přivítal, těch pár týdnů do vystřídání už prý nějak vydrží a na Prahu se těší. Což mi zasněně sdělil, a já ho chápal. Večer u monitoringu tisku ale přišel šok, ze kterého se nemohl vzpamatovat hlavně kolega. To když zjistil, že moje angličtina rovná se nula na mínus osmou a začal jednat. Ráno mě s úsměvem vyzval na cestu za jakýmsi účelem a jeli jsme metrem napříč britskou metropolí. Jářku, minimálně dvě hodiny. Po výstupu ze stanice mě v jakémsi parku posadil na lavičku a že prý se hned vrátí. Nevrátil. Ani po hodině, ani po dvou. Po té třetí ke mně přistoupila jakási dáma a s úsměvem mi podala obálku. Hned odešla a v obálce nebyl dopis od královny Eližběty Druhé, ale pár liber a sdělení v češtině. "Zkus se dostat domů sám, blbe!" Připojena adresa.
V mé hlavě v tu ráno poplach a bublání ve střevech. A pak hlad a žízeň a v ruce mapa Londýna, kterou zadarmiko dostanete v kdejaké trafice. Byla zrovna poblíž a moje návratové turné začalo. Konverzace ruka, noha, možná už ze zoufalství i salto vzad a i vpřed. Angláni černí i bílí ke mně byli vlídní a s pochopením mě po cestě navigovali. Do večera jsem pochytil spoustu slovíček, protože šlo o život na nemoc sešlostí z vlastní blbosti.
Kolegáček se pak na pokoji jen slastně usmíval, když jsem vyčerpaný téměř omdlel hned ve dveřích. A pak se mnou do konce své mise česky už nepromluvil. Dál je to na delší povídání, ale na rozloučenou jsem mu jadrně vynadal v angličtině, což česky ohodnotil slovy - Teď můžu konečně domů, vole.
A já dodám, že zdravím paní ministryni a tímto tento blog přikládám jako návod na kurz angličtiny.
