Jak mě Marta vyhulila (nesoutěžní letní povídka)

Kde je Marta, tam je dobrá parta. To jsme si, jako kluci záškoláctvím povinní, vždycky říkali. Marta byla fakt živel už v deseti. V patnácti svou vitalitu a všepoznávání začala pilovat. Ve dvaceti jsme byli v jejích očích trubci.

Byl jsem v klukovské partě vždycky takový ten posledníček. Nijak výbojný či průrazný. Prostě vůl. Ale milej, říkala Marta ještě v době, kdy doma pro mě kradla cigára. Já zase pro ni čoroval vůně ze západního Německa, kterými zásoboval mé sestryl hodný strýček z Ludwigsburgu. No tak čoroval - spíš jsem trochu ulil do flaštičky od francovky. Zda jsem jí před tím vypláchl, to už si nevzpomínám. Jen Marta občas prohodila, že jí nějak hoří v podpaží. No tak tedy hoří, no...Mně je taky občas horko.

"Hele, Peťas, umíš se líbat?" řekla z ničehož nic. Klátil jsem zrovna nohama na klandru před školou a vyhlížel školníkovic Aničku. Byla škaredá jak únorová plískanice, ale byla taky milá. Protože taky pro mě doma kradla cigára. A navztek Martě, která pomýšlela jen na Milana Vondráčka, který uměl kotoul vzad a krásně si přitom ještě prdnul.

"Jasně, že se umím líbat. Proč se ptáš?" udiveně jsem se na Martu podíval. A pak i sám na sebe, protože jsem dostal pusu jen od tety nebo od mátinky, když našla v žákajdě aspoň trojku.Hlavně do devítky, abych to prý dotáhl. Přece nejsem žádnej blbec. Nejsem, devět tříd mám.

"No... ptám se proto, že Helča to prej s tebou zkoušela. A dostala pak lišej," šlehla po mě zpětným pohledem.

"Helča toho ode mně dostala," uchechtl jsem se furiantsky i blahosklonně zároveň. Třeba zbytek sváči, protože kdo by se poráde cpal uzeným po zabíjačce. Náš pašík ze skromného gruntu skonal záhy po té, co si zlomil nohu. Pak mi došlo, že Helča pěkně kecá. Žádná líbačka nebyla. To bych pak neměl chuť ani na uzený.

"Jakej lišej? To je jí uzený málo?" podivil jsem se. Marta taky. Pokrčila rameny a chvíli mi pohledem topeného kotěte rentgenovala ksichtík.

"To asi kecá. Dyk ty se doma určitě normálka myješ. Nemáš žádný fleky," odtušila tónem zkušeného dermatologa. To už jsem z toho byl paf. Jasně, že se myju. Máma by mě jinak zabila.

"No ale, pořád nevim, esli se umíš líbat," vypískla vzápětí zvědavě. A sesedla z toho klandru a stoupla si přede mně. Už v těch patnácti byla o tři metry vyšší, než já. Nebo se mi to tehdy zdálo. Pak mi vzala hlavu do dlaní a dala mi dlouhou pusu. To bylo něco jiného, než od tetičky, která se taky vyžívala v časových rekordech, jak mě připravit o dech. Až mi nadšením vylítla nudle. Ve stejnou chvíli se už potřebovala nadechnout i Marta. Naštěstí měla stále zavřené oči. Vozher zmizel rychlostí blesku rozmázlý na rukávu.

"No, fakt  se líbat neumíš," prohodila bez podtónu opovržení. Měla důvod. Už taky byla kuřačka. Tajná. A měla chuť si zapálit. Srdeční arytmie z nepoznaného si vyžádala svou daň. Cigáro si dám taky. Jenomže jsem měl jen jedno. Marta mi ho bez okolků vyhulila. Zmačkal jsem prázdnou krabičku s dovětkem, že jsem cígo schraňoval jen pro ni. Pokývala hlavou a řekla: "Víš, Peťas, z tebe bude jednou velkej dobrák. Tak si to zapiš za uši."

Stalo se. Jen abyste věděli, co jsem za ušima dnes objevil.