Včera to bylo šest let, kdy se národ český a zbytek světa dozvěděl, co už tak trochu stejně vzhledem ke stavu zdraví hlavy státu očekával. První polistopadový prezident Václav Havel zemřel.
Nutno prozradit jednu věc: Dobře informovaná média tehdy měla připravený nekrolog a úzkostlivě se jen sledovalo, kdy bleskově přepsat datum umrtí. A mít neustále připravený prst na klávesnici, aby to které médium v informovanosti o skonu prezidenta nezůstalo před konkurencí pozadu. Taková je někdy práce sdělovacích prostředků, v daném ohledu nespravedlivě nazývaná hrobařením. Proč nespravedlivě? Protože by to byl právě občan, který by neodpustil, že se o úmrtí svého prezidenta dozvídá z takřečené druhé ruky, rozuměj od zahraničních agentur. Byť se tak nestalo, nelichotivý eufemismus českým médiím už stejně zůstal.
Po Václavu Havlovi ale zůstalo mnohem víc. Zprvu symbol boje za svobodu, stačí si vzpomenout na první dny po pádu komunismu. Nespílal mu snad nikdo, kdo si s tehdejším režimem nezadal. Potom hořekovali ti, kteří si zadali s novým prezidentem. Kdo vlastně? Nejdříve kapitáni zbrojního průmyslu. Jeho likvidace, kterou Václav Havel s gustem posvětil, měla být z jeho pohledu gesto Západu, že jej nehodláme ohrožovat. Západ nám za to vřele poděkoval a se stejným gustem ihned obsadil námi uvolněné zbrojní trhy. Zbrojí se a válčí doposud, jen návrat na bývalé výnosné ekonomické pozice se už vyhrát nedá. Celoplošná amnestie taky byla velkým Havlovým gestem. Věznice se vyprázdnily, ale jen na chvilku. Za pár měsíců se opět plnily mnohdy původními odsouzenci a policie aby z toho neustálého tlaku na snižování kriminality zešílela. Národ se postupem času rozdělil na havlisty a bůhví koho ještě – jisté dnes je, že doba se svými turbulencemi by Václava Havla dozajista převálcovala, protože jeho neutuchající idealismus a malování srdíček by už neuspěl ani náhodou.
Druhý polistopadový prezident Václav Klaus a jeho profesorský podezíravý pohled na všechny a všechno vnesl do české politiky nový prvek. V jeho podání zmizela lidovost či familiérnost a lze se jen dohadovat, zda je to dobře nebo špatně. Je to především povahový rys, kdy na šprťouchlata někdo prostě není. Exaktní věda je i o přesnosti čísel a těmi profesor Václav Klaus žil, žije a bude žít. Protože monstrózní ekonom s monstrózní povahou s nutností vše čísly poměřovat už nikdy jiný nebude. Podle toho se ekonomika někam ubírala a rozlišovat mezi čistými či špinavými penězi byla podle Václava Klause ztráta času. Svůj názor pronesl v době, kdy se porcoval národní majetek a vyzněl jako impuls nájezdníkům, kteří měli lepší informace než jiní. Podíl vlastnictví zahraničních firem se následně rychle zvyšoval a korporace slaví úspěch dodnes. Z tehdejšího národního bohatství nám prostě nepatří už skoro nic. Ve zkratce s jinými okolnostmi lze proto tvrdit, že odchod Václava Klause z vysoké politiky se obešel bez jakýchkoliv veřejných poct. Měl ale i kladné vlastnosti. Ve své blízkosti nestrpěl vyložené hlupáky.
V pořadí třetí současný prezident Miloš Zeman je protipólem svého předchůdce. Projevem lidovecký a moudrá pokárání všem, kteří nedosahují jeho vzdělání a vzdělanosti. Mezi tím je samosebou vždycky velký rozdíl a právě proto hlava státu velmi ráda dokazuje, že své vědomosti dokáže komukoliv a kdykoliv. Potud vše v pořádku, dokud si každý druhý občan po ikstém Zemanově pokárání neřekne, že je v jeho očích asi jen obyčejný pitomec. O to smutně zábavnější, když současný prezident ze svého piedestalu ukáže svou hůlkou třeba i premiérovi, kde je jeho místo. Občan má tak aspoň přízemní radost, že si jako pitomec nepřipadá sám.
Zda občana něčím rozradostní i prezident s pořadovým číslem čtyři, toť je zatím v jeho rukou. Respektive v hlavě a to se nad tím zřejmě zamyslí každý prezidentský kandidát, včetně dosavadního hradního pána – snad má občan v té palici aspoň mě, když už nic jiného. Každý z kandidátů by si ale měl uvědomit, že občan už dávno není manipulovatelný pitomec. Však se v lednu uvidí.
