Tak už je máme doma. Koho? No přece kandidáty do Senátu, které nyní nacházíme v našich dopisních schránkách. Kdo jsou a proč kandidují? To nám v tom „osobním dopise“ sdělují a nenajdete v textu nic, v čem by někdy pochybili.
Supermani, dalo by se říct. Kdyby to tak bylo, žádný Senát by být nemusel, protože stejně tak se představují ve volebních časech i osoby, které dnes sedí ve Sněmovně. Není to pokus o dehonestaci těchto dvou institucí, zastupující „zájmy“ voličů. Dojem z mnohých jednání už má jistě leckterý volič sám.
Nicméně stále nelze brát jakýkoliv dojem jako mustr pro odmítnutí něčeho, co ještě ani nezačalo. Protože stále voláme po zlepšení politické kultury, která v našich zeměpisných šířkách poklesla už natolik, že na půdě zákonodárců chybí už jen pípa a hospodský Palivec. Donekonečna takový stav samozřejmě trvat nemůže, protože politika se stává vlastním zaviněním škůdcem sebe sama, což je pro občana katastrofa. A to v tom, že život se pro něj stává stále komplikovanější a především nákladnější. Jak z toho ven? Volbou nových kandidátů a uzákoněním postihu za vlastní pochybení. Protože není žádnou zvláštností, že ten který ministr svým nezodpovědným chováním prošustruje například řádově desítky milionů a pak jen pokrčí rameny s odkazem, že za nic nemůže. Tak se třeba v současnosti děje na ministerstvu práce a sociálních věcí, otřásající se pod palbou trestních oznámení, kdy mu šéfovala Michaela Marksová. Lépe na tom není ani její předchůdce Jaromír Drábek, z jehož podivných rozhodnutí už musel být Národní kontrolní úřad v nefalšovaném šoku.
A tak noví kandidáti slibují, že se zasadí o prosazení zásad dobrého vládnutí v České republice, zavedou jednoduchá pravidla, která dlouhá léta spolehlivě fungují v zahraničí, ale naši politici je tvrdohlavě odmítají. Dobrá a správná myšlenka, ovšem nikterak nová. Kandidáti v obecných formulacích sdělují, jak by v tom měl právě Senát napomoci. Jistě, každý zákon, který schválí Sněmovna, musí i Senát, takže je to pojistka proti nedokonalosti či úmyslu si zákon uzpůsobit dle partajních potřeb.
Kéž by to tak bylo, ale zhusta není. Každý druhý zpackaný zákon vzápětí stíhá jedna novela za druhou, až se v té legislativní džungli sám ztrácí. Proto je Senát pro voliče stále méně zajímavý a vnímá ho spíše jako poklidnou sešlost Klubu přátel vysokých platů. Pojistka Senátu proti politickému šlendriánu by měla mít tuto podobu: Mít natolik erudované osobnosti, které v životě člověka sehrály zásadní roli. Pak je volič bude nejen znát, ale i s radostí volit. V dopisních schránkách by pak tito kandidáti našli vzkaz od občana - k volbám právě kvůli vám rozhodně půjdu!. Když je to obráceně, působí to jako pokus jakéhosi nezvaného hosta vnutit se rodině k nedělnímu obědu. Pak mějte chuť se s ním vůbec zabývat...
