Volič už má po volbách jasno. Z médií se dozvídá, kde, kdo, a s kým uzavřel v regionech koaliční smlouvu. Nová vláda na radnicích, chcete-li. A už neřešme, kdo ve volbách vyhrál či prohrál a kdo koho poslal do opozice.
Protože do zákulisních čachrů už politik voliče ani nepustí, krom toho, že volič ani sám do těchto mocenských debat vstoupit nemůže. Jen se samozřejmě z logiky věci diví, že jeho favorit, potažmo i vítěz, je ve skutečnosti poražený. Inu, taková je politika. Takže se na ni mrkněme očima jednoho nejmenovaného politika, který rozhodně ví, o čem mluví.
Definice politiky je prý velmi jednoduchá a snadno zapamatovatelná: Jdi, a nezastavuj se před nikým a ničím. Panečku, je to pro paměť snadnější, než Archimedův zákon, dalo by se říct. Jenomže naplnění zmíněné definice už tak jednoduchá není. Proto by prý měl volič vědět, jaká úskalí musí nejdříve potenciální adept politiky zdolávat než vystoupí na samý vrchol. Nejdříve musí začít působit v nějakém zastupitelstvu. A všímat si svých soupeřů. Respektive jejich duševního rozměru. Zpravidla se mezi nimi objevují samolibí hlupáci. Výborně. Budu se zprvu chovat jako oni, ale zároveň mít ve správnou chvíli správný názor. Jak tu chvíli odhadnout? Poslouchat toho, koho tipuji jako svého největšího soka. To už hlupák většinou není. Jsme pak chytří dva, jistě se pak najde i třetí. Hlupák je přehlasován, i když v podstatě nevím, o čem jsem hlasoval. Tón mého projevu ale musí znít natolik pevně a přesvědčivě, že mi coby „odborníkovi“ na danou problematiku jen těžko bude někdo oponovat. Právě proto že je hloupý. První posunutí na mocenské šachovnici se tak mění z tahu pěšcem do středu pole.
V něm jsou už ale nástrahy tahů jiných soupeřů, musím je tedy vyšachovat ze hry dřív, než oni mě. Většinou už mají nějakou tu levárnu za sebou, zjisti proto, jakou. Není to tak velký problém, někoho při tom jistě naštvali. Jen co se od nich tu správnou informaci dozvím, našeptám ji někomu, kdo rozhoduje o místa na kandidátkách. Ten zase politika s černou duší upozorní, že by se měl upozadit, jinak jim volby „pohnojí“. Černá duše sklapne a čeká na svou chvíli v přítmí volebního období. Nedočká se, není zvolen, zato jeho soupeř ano. A vítěz dále hrozí argumentem, že by nezvolený zlobil mohl odejít z politiky úplně. A s ostudou. Provinilec proto sklapne nadobro. Už aby byly parlamentní volby.
Čtyři roky uběhly, z adepta regionálního významu je známá tvář vysoké politiky. Poslanec, předseda všeho možného, doma je kvůli časovému vytížení jen vzácně. Za dobu ve Sněmovně existenčně upozadil další řadu slabších soupeřů, jeho charakter se změnil v bezskrupulózního zabijáka. Není cesty zpět, moc chutná opojně a udělá proto všechno, aby si ji uchoval. I za cenu přeběhlictví ke stranám, v nichž se tomu nikdo nediví. Je v nich totiž plno takových. Pak se už jen rabuje – tu ve správních radách, tu v dozorčích radách a vůbec všude, kde se sypou peníze za pár hodin pouhé přítomnosti. Politické krytí průmyslových manažerů se tomu říká. Protože generálním ředitelem velké instituce se stává jen a jen zase sympatizant té které strany. Do politiky se sice nehrne, ale za vysněný post se platí. Logicky politikům. Tím domem k rabování je státní kasa. Jistá bezednost je zaručena.
