Laskavý čtenář možná zaregistroval zprávu o hodině náboženství v americké střední škole. Tamní studenti zbušili vyučujícího pastora na jeho vlastní žádost. To aby prý tímto demonstroval utrpení Ježíše Krista na kříži.
Stalo se. Pastor dozajista trpěl, studenti ho nešetřili. Zfackovaného a poplivaného jej navíc natočili na mobil a poslali tu rošádu do světa. Jeden teď neví, zda se smát, nebo se jedná o hoax. Nu, nejednalo. Nebohý páter to sám potvrdil a měl určitě kliku, že někdo ten kříž rychle nevyrobil. V Americe je možné opravdu všechno, ale to se o indiánům ukradeném kontinentu říká už celé věky.
Proč to všechno úvodem? Zítra slaví Velký pátek především církev. Školáci mají naštěstí volno a určitě nepřemýšlejí o původu svátku – v ten den byl ukřižován Ježíš Kristus, na Velikonoční neděli vstal z mrtvých. Pro ateisty jsou Velikonoce naštěstí jen svátkem jara. Proč naštěstí? Vydejme se teď na hypotetickou procházku fantasmagorií, kdyby americké školáky chtěl někdo a někde jinde napodobit. Když je někdo nesmrtelný, pak ho lze zabít a žádná Poslední večeře Páně se konat nemusí. Protože oběť toho vražedného pokusu o zmrtvýchvstání se pak přece probere a nadlábne i kdykoliv potom. Že by tohle podstoupil jen psychopat? Možné to je, na světě je jich víc, než jarních květů, kvůli nimž se o nadcházejícím víkendu budeme, my, duševně vyrovnaní jedinci, raději oddávat obžerství a slivovici. Doby inkvizice a fanatického sebemrčskačství jsou naštěstí taky pryč a žádná náboženská policie se po českých městech a obcích neprohání se samopaly v autech, dozorující oddanost nadpřirozenosti.
U magického slůvka oddanost se ale pozastavme. Moc se neliší od fanatismu, a když je ještě v mezích jisté atraktivity, pak může působit i poutavě. Navíc si to člověk i dlouho pamatuje. Například ze školních dob. Laskavý čtenář měl třeba podobného kantora, jak autor tohoto textu. Dějepisář to byl. Starý mládenec k tomu a fanatik do české historie. Jeho výklad a demonstrace husitských válek pak vyprávěli ve vězeňských celách i ti, co si ze školních dob nepamatovali takřka vůbec nic, jen cestu k soudům a pár spoluvězňů. Ale zpět do hodiny dějepisu: Kantor se do výkladu bitvy u Sudoměře tak ponořil, že mával židlí nad hlavou a sugestivně předváděl úpornou snahu sudličníků tvrdými údery zohýbat plechy brnění „železných pánů“. To aby, když přežili, nebyli už schopni dalšího pohybu. Žáci ani nedutali, a jen sledovali, kdo první schytá ránu židlí.
Kantor se ale vždy naštěstí včas vrátil do přítomnosti, vydechl (nikoliv naposled) a zřejmě litoval, že tehdy nestál Janu Žižkovi po boku. Další kantorova poznámka, že příští hodinu probere upálení Mistra Jana Husa, u školáků budila už větší hrůzu. Usilovně cestou domů přemýšleli, co nehořlavého si do příštího vyučování raději vzít na sebe. Tyto krásné doby jsou už bohužel minulostí. Připomenout si je lze asi jen v Americe. Bohužel, na hodinu náboženství je to tam poněkud daleko.
