Tak jich máme zatím první desítku. Myslím těch hlav, co by rády zvítězily ve veřejné soutěži Dobývání Pražského hradu. Už teď mě to baví sledovat.
Ve vší úctě ke všem těm známým i méně známým postavičkám veřejného klání o sympatie národa českého, lze poznamenat jediné: Bude to opět divadlo se vším všudy, ostatně tak je tomu stejně všude na světě. My, Češi, ale máme tomto ohledu přece jen mnohem větší výběr. Až si jeden řekne, že ve zbytku světa jsou v tomto ohledu jen obyčejní šumaři. U nás zbývá do prezidentské volby rok a kousek a ejhle, výběr kandidátů, až oči přecházejí. A rozum někdy zůstává stát.
Abych zachoval elementární slušnost ke všem zatím v médiích dostupným kandidátům, pak jim blahopřeji hned v prvních ,,zahřívacích" kolech. A to k odvaze, jež někteří z nich mají. I s pomyslným máslem na hlavě, kterou chtějí dostat na Hrad. Jejich odvaha spočívá v tom, že si musí být vědomi, jaké prádlo se zase bude prát a ždímačka pojede naplno. Musí si být vědomi, že se stanou konkurenty protřelých šíbrů.
Ti nezaváhají odkrýt Pandořinu skřínku těch, kteří se v očích veřejnosti vynasnaží ukazovat se na účet soupeřů v tom nejlepším světle. Už se těším na chvilku, kdy se národ dozví, co je kdo za pazdráta a drzouna se na tomto kolbišti vůbec jen ukázat. A na pomyslnou šňůru se pověsí veškeré prádlo soupeře, který se pustil do souboje ve spodkách, zatímco rival odráží útoky ve fraku.
Národ by ale měl vzít v potaz obsah jejich argumentů, nikoliv jen emoční stránku věci. Tedy kdy fešák útočí na pupkáče či naopak. V těch kandidátských kebulích bez rozdílu pohlaví a věku by se mělo zrodit aspoň něco, co nezavání pouhým egocentrismem a vidění se na zarámované fotografii ve školách a státních institucích.
Kandidát by se měl vidět jako někdo, komu konečně docvaklo, že i prezident je smrtelný, avšak jeho život v politice už nikoliv.
Takže volme třeba Pepu Vyskoče, ale jen tehdy, kdy dovede přiznat své chyby, bude bez přetvářky srozumitelný všem jiným Pepům, a nebýt hlavně tím, kdo na povel zvenčí opravdu vyskočí. Mnohé kandidáty ale už přece jenom trochu z minulosti známe. Nechme je soutěžit, veřejný pranýř je pak to nejlepší, jak jim dát pořádně na srozuměnou, že už v té soutěži nejsou ani tím příslovečným křovím.
