Češi se nesmí dopracovat k úspěchu. Ten plodí idioty

Naše země vzkvétá. I když jsme opět jen evropská montovna, ekonomice se daří. Nejnižší nezaměstnanost po krizových letech. Výkřiky radosti, političtí diskutéři se předhánějí v argumentech, kdo se o růžovou zahradu více zasloužil.

Nemakají už jen ti, kteří nikdy makat nechtěli, tatíček stát jim ale přesto přeje. Ti co dvě třetiny svého života tvrdě makali, jsou po padesátce nepotřební a čučí do vývěsek na úřadech práce. Žádná kloudná nabídka ani pro vzdělané lidi. Mezi dnešními padesátníky jsou i absolventi vysokých škol po roce 1989. Tedy nezatížení minulostí, se zkušenostmi ze zahraničních stáží a jazykově vybavení. Málo platné. Datum narození je předem posílá do existenčního krematoria. I to je úspěch české ekonomiky, vykřikované do světa. Zamysleme se ale nad těmi, kteří jsou nejhlasitější.

Zpravidla je to pochopitelně zase nějaký politik. Potud ještě snesitelně vzato, pokud to vnímáme jako jeho pracovní, nikoliv profesní výbavu. Takový člověk je i zpravidla taky vysokoškolsky vzdělán. Dalo by se tedy očekávat, že mu diplom pomůže v budování něčeho společensky prospěšného. Ano, jsou tací, jak by ne. Ovšem to by ti ambicióznější nesměli vstupovat do politiky. Stávají se z nich jedinci, kteří víc než mozek používají ústa, a později jen to. Politika je vlastně situačně výhodná – nenesu žádnou odpovědnost, pokud na mě někdo s tvrdšími lokty něco nehodí. Vnímavý jedinec se proto předem brání tím, že má ještě tvrdší lokty pro případ, že by se do podobné situace dostal. A pak už je politikem se vším všudy, kdy mu je jeho vzdělání k ničemu, neboť profesně se v politice uplatnit nelze.

Aby vůbec něco takový jedinec vyprodukoval, vymýšlí něco, čemu vlastně vůbec nerozumí. Navenek se tak ale nechová, a zdatně pózuje s hausnumery vycucanými z prstu. Co na tom, že bez jeho přičinění předešlé hospodářské úspěchy vznikly ze samovolné zákonitosti exportu a importu strategických firem. Proto je třeba je zničit vlastním nápadem. Tedy například šari vari s daněmi a platy. Firmy se leknou, musejí podle toho opět přemýšlet, jak ustát něčí šílenosti tím, že na paškál v první řadě přijdou zaměstnanci. Přece jich nebudou zaměstnávat tolik, když mu stát hází klacky pod nohy. A tak jde postupně k čertu celý ekonomický úspěch, který následně stvořil idioty, jak se v českých zemích již tradičně děje. To vše jen kvůli tomu, že se politik v obavě o svou budoucnost chce zalíbit plebsu, který má ale zcela jiné starosti, než makroekonomická čísla. To je však ta hlavní zrádnost zplozená v hlavách neschopů v kravatách s deseti funkcemi. Nadbytečným makáčům například na automobilových linkách tato čísla později způsobí stejný problém, jako nezaměstnatelnému padesátníku. Oba potom něčí vinou čučí doma.

Náprava škod je zdlouhavá a když se povede, historie se opakuje. Jinak bychom neslyšeli stále stejný evergreen. Tedy že je potřeba udělat to či ono, aby se nám vedlo lépe. Však už to jistě sami znáte. I ty idioty znáte, a stejně tak znají oni nás. Vědí, že se jim nic moc za tu „dřinu“ pro (ne)blaho národa nestane. Neúspěch hodí na někoho slabšího a slyšet budou o to hlasitěji. Samozřejmě z jiných lukrativních pozic.

Být idiotem je v Česku zřejmě ta nejlukrativnější pozice.