Češi asi potřebují nového protektora. Vládnout si už sami neumí.

Tuhle děsivou větu jsem dnes ráno zaslechl v pražském metru. Dva muži v dobře střižených oblecích si názory na české poměry vyměňovali s despektem.  Východisko v nedohlednu. Volby nic nevyřeší, jsme přece Češi a už zase dovedeme křičet jen v hospodách

Ruku na srdce, něco pravdy na svém odsudku tihle chlápci měli. Taky mám obavy, že volby opravdu nic převratného nepřinesou. Moje profese mi aspoň umožňuje hodnotit některé politiky nejen prostřednictvím mediálního divadla, ale i z osobního poznání. Jmenovat je pochopitelně nemohu, jedná se o soukromý názor a zavazuje mne k tomu i příslušný paragraf č. 10 tiskového zákona. Jenomže jsem taky jen obyčejný občan a stále oprávněný doplazit se k volební urně.  Je proto nyní šuma fuk, zda si vezmu na přetřes přímou volbu prezidenta nebo parlamentní volby. V příštím roce se totiž uskuteční obé a hlavní roli hrají kandidáti. V tom je ten problém. Jsou z mého pohledu čtyřikrát filtrovaný kávový lógr. Tedy stále stejné tváře pod pozměněnými, někdy až úsměvnými proklamacemi o lepším zítřku. Pro ně samozřejmě. Já, obyčejný občan, opět utřu nos. Protože stejné tlachy slýchávám už od dětství a doufal jsem, že po listopadu utichnou.

Naopak, po Klausově výzvě k mobilizaci a strašením příchodu rudo oranžového moru jen sahám hlouběji do peněženky s vědomím, že moje úvahy jsou na hranici ekonomické debility, když premiéru Nečasovi nezatleskám za další zvýšení DPH, potažmo další vyšší zdanění všeho. Tudíž za každodenní životní potřeby vycáluj ještě větší prachy, protože my, politici, nějak špatně počítáme. A hlavně nesmyslně utrácíme, a že krademe? Je to lež a závist! Proto nás budeš hezky volit znovu a znovu, někoho nového mezi sebe ani nepustíme. A ty, občane český, nebudeš mít na výběr. I když budeš kušnit v hospodě U Bucků, nebo třeba v davu nespokojenců na Václaváku. Taky jsme si už na to zvykli a cha, cha, prd se děje.

Už ani nepočítám, kolik kandidátů usiluje o prezidentský stolec. Je to zbytečné, téměř každý týden přibude další. Ani je neberu vážně, je to pro ně jen vítaná příležitost, jak k sobě připoutat pozornost a užít si svých pět minut slávy. V hitparádě favoritů plebsu stejně figurují pouze dva – Miloš Zeman a Jan Fišer.  Oba zkušení političtí matadoři, víme, co si o nich myslet. Problém je ale v tom, že ani jeden z nich po svém případném zvolení nezmění vůbec nic. Ani nemohou, nicméně prezidentování je za jejich politickou kariérou taková ta hezká životní tečka a konečné naplnění vlastního ega.

Aby se něco změnilo a věci se hnuly kupředu, zřejmě potřebujeme toho protektora. Sami politici to kvůli neutuchajícím  osobním válkám, skandálům a neschopnosti tvořit kvalitní zákony, dopracovali do situace, kdy plebs je pro ně jen otravným hmyzem. Nějaké vládnutí? Žádné přece neexistuje, ani nemůže, jsou-li zahleděni pouze do sebe. A to bezesporu jsou. Nechci proto kvůli těmto bezpáteřním dobrodruhům nového Heydricha, který, aby Čech makal a držel hubu a krok, nařídil dělnictvu povinné lázně a větší příděly. Nechci ani Brežněva, který nás pustil leda tak k balatonskému jezeru nebo na Mácháč. Nechci prostě žádného protektora. Jen se bojím, že k tomu někdy opět dojde. Opravdu těžká volba, zda vůbec jít k těm příštím volbám.