Blogeři začínají suplovat práci novinářů. Leckdy trefí do černého

Internetové zpravodajství, toť po čertech skvělá věc. Za minutu vědí všichni všechno.  Za další dvě už máme názor, a během několika minut ho, my blogeři, svobodně vyzvoníme taky všem. Potud vše v pořádku. Jenomže se pomalu a jistě stírá rozdíl mezi profesionálním komentátorem a vox populi, tedy hlasem lidu.

Zpravodajské servery, které umožnily národu diskutovat ve formě blogů, tímto pochopitelně sledují primární cíl – přikovat si k sobě co nejvíce čtenářů. Aby se stali jejich štamgasty, musí tedy mít pro svů projev své stálé místo. A tím je právě blog. V něm si, zvědavý čtenáři, v mezích daných pravidel, pak vyprávěj, co chceš. Prostor tak dostávají jak obyčejní žvanilové, grafomani, tak i diskutéři, kteří už vskutku suplují práci novinářů. A že je jich stále víc, z pohledu své novinářské profese mohu směle posoudit sám.

Bylo by neuctivé zmínit jen některá jména, kterým tady tleskám. Je jich totiž požehnaně. Zrovna tak nebudu shazovat slohové pokusy jiných přispěvatelů a jejich každodenní exhibici.  Každý bloger zde najde své publikum, o tom žádná. A že ho chce mít, se mi snad nikdo nepokusí vyvracet. Zpětná vazba se tomu říká. A sakramentsky potřebná.

Pročítám si pečlivě glosy a komentáře zvučných novinářských jmen (Hekrdla, Steigervald, aj.), klobouk dolů před jejich úvahami. Pak si zde přečtu názory některých blogerů a zatrne mi – jsou ještě sdělnější, v souvislostech logičtější a ptám se – proč se jimi konečně takzvaní povolaní a vyvolení neřídí? Bohužel, hlasu lidu se z těchto míst odezvy už dávno nedostává.

Nelámu však hůl, právě blogy jsou aspoň tím, s čím zpravodajské servery vlastně nepočítaly. Blogeři tak suplují nejen novináře, ale i pomyslné davy nespokojenců na náměstích. Jen doufám, že svoboda projevu potrvá i zde – oproti vám, blogerům, máme my, novináři, přeje jen jednu výhodu. Leccos se z vyšších pater dozvíme a snad i tento server nebude mocnými tlačen do kouta, že pereme jejich špinavé prádlo už příliš dlouho a beztrestně.