Příběhy z pařížského podzemí

Příběh první: noční Strasbourg Saint–Denis       Pařížské metro. Hustá síť podzemních tras. Stovky stanic, perónů a kilometry přestupních chodeb. Typický zápach, kapající i tekoucí voda, bezdomovci a přesuny pracujícího davu. Ve špičce nemožnost pohybu ani nádechu. V noci zvýšená pozornost. A přesto je nezapomenutelné, výjimečné, inspirativní a pro všechny, kteří tu žijeme naprosto nezbytné.

Stanice metra Strasbourg Saint-Denis, linka č. 4Hana Strejčková

Je čtvrtek, pozdní večer. Vracím se ze školy, ze scénografického ateliéru, s unavenýma očima. Velký batoh se stočenými výkresy, skicákem a uhly, štětci a s odpoledním nákupem na zádech. K tomu na hlavě čepice, teplá bunda zapnutá ke krku. Scházím po schodech, přede mnou jsou dvě nástupiště, rozdělené kolejemi.

Na peróně metra linky č. 4 stanice Strasbourg  Saint–Denis čekají lidé. Opírají se o zábradlí, sedí na sedačkách, koukají do prázdna – do prostoru, většina má pecky v uších nebo velká sluchátka přes hlavu. Vidím dokonce i jednu rodinu s miminkem v klokánce. A pak jsou tu i lidé, kteří jen procházejí. Nejspíš přestupují na jiné dvě linky nebo si zkracují cestu podzemím. Míjí prosvětlené boxy s nápoji a potravinami. Říkám ji automaty poslední záchrany.

Metro má dlouhý interval. Z amplionu se ozve hlášení, že za minutu je vlak tady. Mám čas dojít téměř na druhý konec nástupiště, abych měla co nejblíž další přestup. Vtom si všimnu spolužačky, poslouchá hudbu. Dáme se do řeči. Přijíždí souprava. V Paříži se moc nehraje na pravidla, že první se vystupuje a teprve pak nastupuje. Každý jde, kam potřebuje. Snažíme se vměstnat do poměrně plného vagonu, varovný signál při zavírání dveří, nepříjemný do uší, je dostatečným pohonem. Dveře se za námi zavřely.

Před oknem se mihl člověk, možná už jen jeho odraz. Záblesk mrštné postavy. Někdo na poslední chvíli proběhl vedlejšími dveřmi, z metra ven. Napravo od nás křik zoufalé ženy. Její bolestivý pád na peroně. Paní vyběhla ze dveří. Šlápla do mezery mezi peronem a vlakem, ztratila rovnováhu, rozmáchla ruce a skácela se k zemi. Křik se mísil s pláčem: „Kufr!“ Život na peroně se ale pohyboval ve stále stejném v rytmu chůze.  

Vedlejší dveře stále drželi dva mladíci otevřené, ostatní po celé délce soupravy již byly dávno zavřeny. Žena se rychle vzepjala a vrátila se do vagonu. Nechala uvnitř další tašku a batoh. Vmžiku popadla zavazadla a vyběhla ven za zlodějem. Dveře metra se dovřely. Vlak se rozjížděl a ženu běžící po peróně předjel. Vlál za ní kabát, běžela slalom mezi lidmi. Lidmi, kteří nikam nespěchali. Možná ani neslyšeli. Neviděli.