Nedrobte mi do tašky! Příběhy z pařížského podzemí.

Podvečerní špička ve všední den. Metro načichlé zimním mrholením. Jeden vlak za druhým. Sotva v tunelu zmizí světla soupravy, už kloužou po kolejích další. Vlaky přijíždí a odjíždějí, lidí neubývá. Tlačí se. Derou se. Valí se. Mezi nimi i upravená Pařížanka.

Špička v pařížském metruHana Strejčková

Lokty. Deštníky. Kufry. Na tělech zimní kabáty, péřové bundy. Čepice a vinuté šály, šátky, zvednuté límce. Mokré šlápoty, směs deště a pařížských výkalů.

Signál. Dveře docvaknou. Lidé v metru, tlačenka, sekaná, bramborová kaše, mozeček. Když chcete vystoupit… Vagónové vlnění. Nadechnout se. Zanořit. Prodrat se. Potopit. Nebát se. Odliv a příliv.

Upravená Pařížanka sedí na jednom ze tří míst vedle dveří. Kabelku na klíně. Papírovou tašku mezi koleny. Čte knihu v pevné vazbě. Na poslední chvíli dveřmi proklouzl muž, vmáčkl se. Menší, podsaditý, neoholený. V čepici, potrhané šusťákové bundě, v teniskách od bláta. Na podlahu postavil tašku ze supermarketu s kartonem levného trvanlivého mléka. Z pravé kapsy jeho bundy přepadával papírový pytlík.

Rukama špinavýma dočerna vytáhl ze sáčku pečený kaštan. Oloupal slupky. Kaštan vložil do úst. Drobky a slupky mu padaly z rukou i z pusy. Do papírové tašky. Na krabice mléka. Na boty své i cizí. Dáma zvedla oči od knihy: „Nedrobte mi do tašky, prosím.“ Muž vylovil druhý kaštan. Prsty vydrolil slupky. Žena zaklapla knihu. Sevřela kolena. Uzavřela tašku. Slupky se jí snášely do klína jako podzimní listí. „Přestaňte mě špinit!“ Vytáhl třetí. „Nechte mě!“ vykřikla žena. Postavila se.

Špička na vrcholu. Není k hnutí. Obličeje bez výrazu do všech směrů. Těla zkřivená, pokroucená, zúžená. Jednolitá hmota. Dáma přehodila kabelku přes rameno a papírovou tašku vyzvedla jak štít. Lodičky nastavila k východu.  

Muž oloupal další kaštan. Ticho k porcování. Posadil se. Drobky i slupky pod ním lehce zapraskaly. Byly všude kolem. Jen lidé se vyměňovali. A Pařížanku pohltil dav.