Kapsářky, vystupte! Příběhy z pařížského podzemí

Pařížské metro je plné hlášení a vyhlášek. Před turnikety blikají na monitorech informace, která linka metra, tramvaje nebo autobusu nejezdí. A pokud náhodou vše jezdí, jak má, zobrazuje přání šťastného nového roku a všem cestujícím přeje krásný den. Dispečer co chvíli pouští do amplionů varování: „Buďte ostražití. Hlídejte si své osobní věci a nevzdalujte se od nich. Spatříte-li opuštěná zavazadla, neprodleně je nahlaste.“ Každé hlášení v metru uvozuje melodie, jasná a znělá, pěkně vlezlá. Druhou nejčastější anoncí pak je: „Upozorňujeme, že na nástupištích a ve všech prostorách metra je zakázáno kouřit.“ Reproduktory jsou rozmístěny všude, aby jejich zvuk dolehl i do nejvzdálenějších zákoutí.

V pařížském metru jsou cestující snadnou obětí kapsářů. Hana Strejčková

Je páteční odpoledne. Nastalo přesouvání Pařížanů a turistů, Francouzů i cizinců. Z prací a škol, na nádraží i letiště. Vagóny metra jsou plné. Batohy, kufry, školní brašny. Cestující většinou sledují podlahu. Jsou neteční a unavení, jakoby na zádech nesli tíhu uplynulého týdne. Ve vagónech se rozezněly ampliony: „Vážení cestující, děkujeme vám za chvilku strpení, pro regulaci dopravy budeme několik minut stát v tunelu. Děkujeme za trpělivost!“ Hlášení, vždy minimálně ve třech jazycích, jen tečou prostorem, nikdo je ani nekomentuje. Žádné zamračení či nesouhlasné mručení. Jen odevzdanost a čekání.

Vjíždíme do stanice. S příjezdem zní na nástupišti známá znělka a otevřenými dveřmi je lépe slyšet: „Z důvodu modernizace trasy RER B je přerušen provoz mezi stanicemi…, náhradní doprava je zajištěna autobusy.“ Lidé vystupují, přesazují se, vtěsnávají, a dveře se nezavírají. Stojíme ve stanici. Minutu. Tři.

Z amplionu ve vagónu se ozve odkašlání a mužský hlas: „Jen vás chci upozornit, že ve druhém vagonu jsou kapsářky. Dejte si pozor na své věci.“ Hlas řidiče metra rezonoval v prostoru i v cestujících. Najednou všichni kontrolovali kapsy a kabelky a rozhlíželi se kolem sebe. Každá slečna nebo mladá holka byla najednou podezřelá. Po dalších dvou minutách ve stanici: „Kapsářky, vystupte, nebo s vámi vyběhnu já,“ dodal řidič. Vlak stál. Cestující pomalu roztávali a jakoby se usmívali pod vousy, vykukovali ze dveří. „Neodjedu, dokud neopustíte metro,“ pokračoval řidič, který během několika minut získal sympatie desítek, možná stovek cestujících. Hrdina, který zastavil celou trasu a neohroženě vyhlásil válku gangu mladým zlodějům. Z vagónů, jakoby se odlupovaly škraloupy, vycházely hubené holky s kulichy a sluchátky v uších, od hlavy k patě moderně oblečené. Tři kroky po peróně a útěk.

Signál dveří. Dovřely se. A řidič řekl do amplionu: „Věci si raději hlídejte, je dost možné, že všechny nevystoupily. Držte se, jedeme dál. Však oni si je najdou.“

Kéž by (aspoň) každý druhý řidič městské hromadné dopravy kdekoliv na světě měl špetku jeho pozornosti a humoru. To by byly všechny cesty povzbuzením, nejen ta jedna jediná páteční.

Srdečné díky všem pozorným a odhodlaným řidičům městské hromadné dopravy.