Fotoblog: Příběhy v obloucích Louvru

Toho dne ozářily sluneční paprsky oblouky Louvru. Byli v nich lidé. Seděli v různých pozicích, hřáli se, pospávali, četli, svačili, diskutovali, mačkali se i rozvalovali… Opíralo se do nich vzácné zimní pařížské slunce. A s  každým obloukem na mysli vytanul příběh. Cesta kolem těchto oblouků připomínala procházku v nikdy nenapsané, nekonečné knize. Mohla by začínat slovy: „Jednoho odpoledne na nádvoří Louvru on potkal ji a ona jeho….,“ a v další kapitole například pokračovat: „Sedly si vyčerpaně na lavičku. Jejich touha poznat Paříž se proměnila v přání nehýbat se. Měl to být splněný sen k padesátinám, jen se kamarádkám vymkl z rukou…,“ a v jiné kapitole by se psalo: „Vyčerpaně si sedla, přitáhla kolena k bradě a dělala, že je jí celý svět úplně jedno. Až po chvíli si všimla, že ji pozoruje starší pár….“ A dále: "Cestou z práce si na chvíli sedl. Připadal si najednou, po těch dlouhých měsících bez slunce, jako v lázních. Cítil, jak ho přemáhá únava. Oči se mu klížily a zdálo se mu, ...".