Edward Hopper v Paříži

Velmi zdařile komponovaná výstava celoživotního díla Edwarda Hoppera v Grand Palais se těší velkému zájmu. Od svého zahájení 10. října loňského roku ji dosud navštívilo na 600 000 návštěvníků! Organizátoři se proto rozhodli výstavu prodloužit do 3. února.

Dlouhé čekání za zimního mrholení návštěvníkům zpříjemňoval klarinetista. Hana Strejčková

Edward Hopper (1882-1967) byl jedním z nejpopulárnějších meziválečných a poválečných amerických realistických malířů a ilustrátorů. Maloval osobitým stylem melancholickou krásu každodenního života, postavy v odosobněných prostorách a podivných perspektivách za různého typu nasvícení a osvětlení. V jeho obrazech se nejčastěji opakují témata jako osamělost, izolace, cizí a neosobní, veřejné prostory (kanceláře, hotely, divadlo, bary, benzínka), umělé světlo, či naopak vycházející slunce. Výstava v Grand Palais se snaží ukázat a postihnout Hopperovo dílo v celé své šíři a bohatosti.

Výstava, čítající zhruba 73 jeho obrazů, je rozdělena na dvě hlavní části. Ta první pojednává o malířových studijních letech, odkazuje na jeho předchůdce a umělce, kteří ho zaujali a ovlivnili a porovnává jeho práci se současníky. Chronologicky představuje kresby, malby, ilustrace, rytiny a akvarely od roku 1900 do roku 1924. Druhá polovina, mapující jeho zralé období, začíná od roku 1925 (obraz House by the Railroad/ Dům u železnice) a uzavírá ji poslední obraz z roku 1966 (Two Comedians/ Dva komedianti). 

Vchod do expozice je potemnělý, obvykle zaplněný mnoha lidmi. Hlouček stojících diváků sleduje velkoplošnou projekci dokumentárního, černobílého, němého filmu Manhatta malíře Charlese Scheelera a fotografa Paula Stranda z roku 1921. Vzácný dokument byl restaurován v roce 2009. Filmový experiment zachycuje newyorskou čtvrť Manhattan na počátku 20. let a zahrnuje i úryvky z básnické sbírky Walta Whitmana Leaves of Grass. Návštěvník výstavy si verše může přečíst na vstupní zdi vedle projekce. A zvolená projekce nemá jen navozovat atmosféru umělcovy dobu, ale zejména upozornit na fakt, že Hoppera fascinoval a inspiroval film a také fotografie (např. Eugéne Atgeta a Mathew B. Bradyho).

Edward Hopper nejprve studoval na doporučení svých rodičů reklamní malbu, později v roce 1900 přešel na New York School of Art, kde studoval pod vedením Williama Meritta Chase a Roberta Henriho, kteří byli ve své době významnými realisty. V roce 1908 byli spoluzakladately skupiny Osma, jež se později vyvinula v proud Ashcan school, která transformovala tehdejší pojetí realismu – za cíl si vytkli zobrazovat každodenní newyorskou realitu ve své kráse i chudobě. První dochovaný Hopperův olej z roku 1904 Solitary Figure in a Theatre (Osamělá postava v divadle), pocházející právě z působení v Henriho ateliéru, je zde vystaven spolu s plátny jeho učitele a současníků.

Díky podpoře rodičů se Hopper v roce 1906 poprvé vydal do Paříže. A poté zavítal do Evropy ještě dvakrát, v letech 1909 a 1910. I když ještě stále navazoval na techniku svého učitele, postupně se v Paříži nechal inspirovat impresionisty, Podzimním salónem 1906. V Louvru objevil Rembrandta, ze současníků ho zaujal Camille Pisarro (Avenue de l´Opera au Place du Theatre Francais, 1898), Albert Marquet (La Seine au Pont Neuf, effet de brouillard, 1906 či Vue de Paris, depuis Le quai du Louvre), Edgar Degas (Un bureau de coton á la Nouvelle-Orléans, 1873 či Le ballet de Robert Diable“), dále Walter Sickert (The Eldorado Paris, 1906) nebo Félix Valotton, u kterého obdivoval výběr témat a prostředí, perspektivu a zejména obrazy z období ovlivněným dílem Vermeera.

Expozice v Grand Palais přibližuje souvislosti návštěvníkům nejen psanými texty na panelech a zdech, či pomocí audioprůvodců a průvodců, ale vystavuje i výše zmíněné obrazy. Vedle Hoppera tak opravdu visí Pisarro, Degas, Marquet, Vallotton a další, kteří svou tvorbou pomohli Hopperovi hledat svůj osobitý styl. Při svém prvním pařížském pobytu bydlel v 48 Rue de Lille a jak dokazují malby z tohoto období, tato adresa a její okolí mladého umělce inspirovala. Vystaveny jsou i kresby a portréty z pařížských ulic.

Obrazem Soir Bleu (Modrý večer) z roku 1914 se Hopper symbolicky rozloučil s Evropou a v jeho tvorbě se začínají objevovat americké náměty. Obdivoval Johna Sloana, George Bellowse a realismus Charlese Buchfielda

Hopper se v letech 1917 – 1925 živil jako ilustrátor. V tematicky šestém výstavním prostoru, vedle vystavených zarámovaných ilustrací, jsou na velkou projekční plochu promítány Hopperovy titulní strany časopisů, pracoval např. pro Tavern Topics, Hotel management, La France, An Americane magazine ad. Hopper se ale chtěl stát uznávaným malířem, nikoliv ilustrátorem. V roce 1913 sice prodal obraz vystavený na Armory Show v New Yorku, ale jeho první samostatná výstava ve Whitney Studio Club pro něj skončila neúspěšně, protože neprodal ani jediný. Zlom nastal až v roce 1924.

„Moje malířství, jak se zdá, se začalo krystalizovat, až když jsem objevil rytiny,“ napsal E. Hopper. V jeho rytinách se zřetelně objevují vypointované příběhy, hra světla a stínu, osamělé postavy, budovy a různé úhly pohledu.

Po úspěšné, v pořadí své druhé, výstavě v Rehn Gallery v New Yorku, kde se prodaly všechny jeho obrazy inspirované pobytem v Gloucesteru, se vzdal kariéry ilustrátora a vydal se na dráhu umělce. V témže roce uzavřel manželství s malířkou Josephine Nivisonovou, (v roce 1906 ji portrétoval Robert Henri ve svém ateliéru a toto plátno je také vystaveno v úvodu výstavy), která ho celý život velmi podporovala a často mu stávala modelem. Spolu také cestovali za náměty po Státech i Mexiku.

Hopperovo zralé období – to jsou syté barvy, perspektiva, světlo a stín, neony a zářivky, osamělost a prázdný prostor, stroje a vraky, melancholie, hloubka, a i jistý druh voyerismu, detailně propracované postavy, jejich gesta, postoje a ze všeho čišící nostalgie. Jeho obrazy jsou zastaveními v čase, zmrazenými výseky příběhů. Návštěvník stojí a domýšlí si, co se odehrálo předtím, co se stane nebo může stát. Z obrazů vyvěrá napětí. I zde je možné najít paralelu s filmovým viděním. Hopperův smysl pro detail, cit pro dynamiku barev a pojetí prostoru vytváří nezaměnitelnou atmosféru jeho obrazů.

Vystaveny jsou akvarely z let 1926 – 1937 a dále nejznámější díla jako Nighthawks, před kterým je neustále plno, Summertime, Hotel Lobby, First row orchestra i poslední obraz Dva komedianti, kterým se Hopper loučí v kostýmu Pierota se svým publikem.

Výstava návštěvníkovi přehledně předkládá malířův příběh od počátků jeho tvorby – hledání se, přes zralá léta a vrchol až po závěrečná díla, v nichž modely zestárly spolu s ním či zcela vymizely a zůstal jen prázdný prostor.

Zájem o výstavu amerického malíře je obrovský. Vidět naživo dílo Hoppera je v Paříži velkým lákadlem. Návštěvníky neodrazuje ani dlouhé, mnohdy i hodinové čekání (v dešti, sněhu, zimě) před budovou Grand Palais.