Chipsy. Dudlík. Lízátko. Podlaha. Příběhy z pařížského podzemí

Podzemní život Paříže – to jsou i nejrůznější kmeny bakterií a virů. Je to také vzduch nasáklý výkaly bezdomovců, všudypřítomná voda, smísená s dalšími možnými tekutinami, řinoucí se tu z prasklé trubky, ze zdí nebo proudící v žlábcích, vzduch prosycený desítkami a stovkami tisíc cestujících. Projet Paříž napříč znamená několik přestupů, čekat na méně i více frekventovaných nástupištích a vystřídat různé typy souprav. Toho večera, na třech různých linkách cestovaly tři rozdílné maminky se třemi rozdílnými dětmi a třemi rozdílnými svačinkami.  

Starý typ vagónů na trase číslo 9. Hana Strejčková

Na fialové trase, označené číslem čtrnáct, cestovala mladá pohledná maminka se čtyřletým synem. V puse měl lízátko. Neposednýma rukama zkoumal okno a sedačku, na které seděl, chvíli muchlal i cíp mámina kabátu a zajížděl do jejích kapes. Když v nich nic nenašel, zeptal se: „Kde jsou další sladkosti z oslavy?“ Maminka jen zavrtěla hlavou. Kluk přivřel oči, ruce složil do klína a pevně stiskl rty, ze kterých vykukovala tyčka. Ohnul záda a krk stáhl mezi ramena. Tichý truc přerušila po dvou stanicích maminka – z kabelky vytáhla pytlík a nabídla mu jeden gumový, křiklavě barevný, bonbón. Kluk radostí otevřel pusu. Lízátko ťuklo o zem. Vlak drncal a lízátko se převalovalo po podlaze. Kluk zkřivil tvářičku. Maminka ztuhla. V napřažené ruce dál držela gumový bonbón. Chlapeček střelhbitě seskočil na kolena. Zvedl lízátko z podlahy a strčil ho do pusy. Dvěma starším cestujícím, kteří seděli naproti, spadla brada. Maminka vmžiku vytrhla lízátko ze synovy pusy.

Pláč kluka. Monotónní hlas maminky. Kluk snědl gumový bonbón z napřažené ruky. Oči zoufale prosily – vrať mi lízátko! Zesílený, ale trpělivý a odmítavý hlas maminky. Kluk propukl ve vzteklý pláč. Podala mu čokoládovou tyčinku. Červené oči, nudle u nosu a čokoláda ještě na zubech: „Vrať mi lízátko.“ Skočil po mámině ruce, v níž držela lízátko. Stihla ji zvednout. Kluk se proměnil v opičí mládě, které šplhalo po mámě, seskakovalo z místa, šmátralo v kapsách, kabelce a když se maminka otočila, aby zkontrolovala, v jaké stanici právě jsou, lízátko chňapl. A strčil do pusy.

Na trase číslo šest seděl u okna starého vagónu roztomilý klučina ve věku okolo dvou a půl až tří let. Jeho velké kaštanově hnědé oči sledovaly svět za oknem, který se náhle vynořil z tunelu. S mámou, sedící po jeho levém boku, chroupali slané brambůrky z postupně více a více roztrhaného pytlíku. Na hlavě měl krásnou pestrobarevnou čepici nataženou přes uši a celý byl zachumlaný ve své olivové péřové bundičce. Chipsů si pokaždé nabral plné hrstičky a snažil se jich vždy dostat do pusy co nejvíc. Drobily mu na bundičku, na které zanechávaly mastné tenké linky. A sypaly se i na jeho obrovský tyrkysový dudlík. Visel okolo krku na ozdobné stužce. A byl neustále k dispozici. Jakmile chlapeček pokousal, co držel, šup s dudlíkem do pusinky. Když jedl, kýval se mu dudlík na bundě, nebo ho nevědomky otíral o parapet okna, o mámin svrchník, či o opěrku sedačky, když se točil na kolínkách. Dodržoval pravidelný rytmus: brambůrky – dudlík – pohyb – brambůrky – dudlík…, až se pytlík roztrhl. Než maminka stihla rozsypané brambůrky smést rukou na podlahu, opřel do nich kluk ručičky a radostně si jimi nafoukl pusu. A jak je chroupal, a zároveň se smál, tak navíc padaly všude kolem jako střípky.

A do třetice devítka, trasa dlouhá a hluboká a ve stejném vagónu maminka a batole v kočárku. Obdivuhodně klidná, elegantně oblečená, žena se rozložila na třech spojených sedačkách. Na jedné byla položená taška, z níž trčela bageta a ocásky pórku, uprostřed seděla a zprava roztáhla cosi jako plenu či ubrousek, na který rozložila dětskou přesnídávku a banán. Před sebou měla golfové hole s dítětem, kterými zahradila většinu průchozí chodbičky. Nenechala se vyrušit ani přibývajícím počtem cestujících, ani tím, že jejímu batoleti přesnídávka nejspíš nechutnala, protože ji plivalo. V jedné ruce dítě cloumalo lahví s mlékem a druhou se bránilo proti lžičce. Prostor kolem nich připomínal vzduchovou bublinu, do které se nikomu nechtělo vstoupit.

V Paříži je možné (téměř) cokoliv a o pařížském metru platí totéž.