Eurovolby: 1. (euro)skeptici, 2. Bobošíková

Tradiční strany dopadly dle očekávání. Avšak k volbám nepřišlo 71,78% voličů. To je víc než dvakrát více než ve volbách do Poslanecké sněmovny, o víc než pětinu více než ve volbách do krajů a skoro o třetinu více než k volbám do obcí.

Jestliže je skeptiků, kteří rezignují na volby jako na demokratický nástroj, ve volbách do Poslanecké sněmovny skoro 2.961 tisíc, tak do Evropského parlamentu to bylo přes 6.030 tisíc potenciálních voličů.

Vyjadřuje to skepsi, co mohou občané svou volbou ovlivnit, především na evropské úrovni. Klišé o tom, že do Brusele se nedá dohlédnout, tak nabylo exaktní podobu. Všichni čeští poslanci tam budou mít dohromady 2,9% hlasů. Teď si to dejte do souvislosti s tím, že jen u nás kandidovalo 33 politických subjektů, jejichž rozdíly by se v Evropském parlamentu stejně setřely, protože budou členy několika málo politických frakcí, kde prakticky rozhodují frakce Evropské lidové strany a Evropských demokratů (EPP-ED) a frakce Evropských socialistů (PES), které obě ovládají lidnaté státy. Nač potom různé varianty programů?

Dá se hovořit o atomizaci českých - ale nejen českých - poslanců. Navíc struktura názorového zastoupení neodpovídá vůbec poměrům v České republice. Vezměme si, jak u nás dopadli Evropští demokraté. A také lidovci se v domácí politice potácejí nad propastí, do níž už zelení spadli, ale v eulamentu budou mít volby-nevolby obrovský vliv, a to bez ohledu na názor českých voličů a naše tradice.

A zelení ekoteroristé (doslova) typu Cohn-Bendita a José Bového díky Francouzům a Němcům, v přímém protikladu k poměrům u nás, zase posílili. Přitom zpětný vliv na naši legislativu bude růst a Paroubek jej odhaduje na 70% před „Lisabonem" a 90% po Lisabonu. No potěš koště! V české politice pak zůstanou jen machinace s výběrovými řízeními.

Čeští voliči vůbec neznají politiky, kteří mají v Evropské unii obrovskou moc. Uvědomme si, jak málo dnes známe politické poměry a jejich osobnosti třeba na Slovensku, a to jsme se nerozdělili tak dávno. Nedá se svítit, určitá vnitřní, jazyková a kulturní komunita hraje zásadní roli. Všechno vnější bere volič jako vis maior - něco, s čím se nedá nic dělat.

Také si uvědomme, že západní politici, kteří si v EU hrají na pravičáky, jsou v našem pojetí vlastně socialisty se sklony k direktivismu, regulaci, byrokracii, sociálnímu inženýrství a autoritářství. Za všechny jmenujme Barrosa, bývalého komunistu, jemuž jiný bývalý komunista - náš premiér Fischer v předsednické fukci - navrhuje opakovaný mandát v čele Komise.

Je to obrovské nebezpečí pro demokracii vůbec. Dá se dokonce hovořit o definitivním konci demokracie. Vždyť už domácí volby většina voličů bere tak, že jejich hlas stejně nic nezmění. Pokud by nedejbože měl vzniknout nějaký evropský pseudo superstát se vzdálenou a zpostředkovanou mocí, k němuž je plíživě nakročeno, opravdu by volby ztratily smysl a demokracie obsah.

Srovnejme to s naší politickou scénou. Zcela se vytratil ideový náboj velkých politických stran. Ať zvolíte Paroubka nebo Topolánka, podlehnete pouze marketingovým svodům, protože v obou případech jde jen o technologii moci. Jak říká výstižně Petr Hájek, Topolánek není ani napravo, ani nalevo, on je „nikde". On se chce jen „rozkračovat", aby se falešně zalíbil co nejvíce naivům. Paroubek přímo za stejným cílem útočí celebritami na americký způsob.

Jsme opravdu za takové pitomce? Přitom oba mají jedno velké požehnání, a to svého soupeře. A tak Topolánek může mobilisovat proti Paroubkovi a Paroubek stejně oprávněně proti Topolánkovi. Oba jsou strašáci par excellence. Takže ve volbách se tyto dvě stádně uvažující skupiny nekompenzují, ale bohužel posilují. Proto jejich výsledek v eurovolbách je jaksi zadarmo a svědčí jen o zdařilosti aktuálních reklamních prostředků.

Něco jiného jsou komunisté a lidovci, kteří těží z kázně voličů, kteří se ještě voleb dožili. Jejich vliv bude proto v budoucnosti spíše klesat. A poděkujme Havlovi za smrtící polibek Straně zelených.

Kdo kromě nevoličů rozčeřil hladinu v eurovolbách, to byla Jana Bobošíková. Volil jsem jinou euroskeptickou stranu, ačkoliv jsem počítal s velkou pravděpodobností propadnutí hlasu. Asi jsem udělal chybu, protože tyto ztracené hlasy mohly pomoci alespoň Suverenitě. Nic by se sice nezměnilo, ale úspěch Bobošíkové, ačkoliv nebyl dovršený, byl prostě kolosální. A říkám to s vědomím, jak výše popisuji rozvrstvení naší politické scény.

V tomto kontextu na mě nepůsobí dobře, jaké „poučení z krizového vývoje" si odnášejí ostatní euroskeptické strany. Jejich představitelé by před prahem suverénní Bobošíkové měli uctivě žmoulat klobouk, aby se jejich potenciál nerozplynul i v podzimních volbách do Poslanecké sněmovny. Sám jsem zde naznačoval, kde jsou slabá místa Svobodných. To, že po volbách Petr Mach oslovil všeho schopného Kalouska - se zeleným eurofilním feudálem - a naběhl si, je jen dalším důkazem jeho nevyzrálosti.

O tom napíšu další článek. Zatím předešlu jen tolik, že ty tzv. programové rozdíly jsou v kontextu skutečné reálné politiky natolik marginální, že je lze snadno považovat za žabomyší válku o koryta. Aktéři by si měli uvědomit, co je programově zásadní a co je jen platónický rozdíl. Pan Mach má jistě dost času, aby teprve vyzrál na předního politika.

Jde o to, aby se euroskeptici mohli etablovat v nějaké volitelné platformě. Je spousta nevoličů, od nichž by mohli dostat protestní hlas. Ale pak musí Suverenita, Svobodní, Libertas.cz a Občané.cz táhnout za jeden provaz. Rozhodovat by mělo odmítavé stanovisko k Lisabonské smlouvě. Alternativou je, že tento prostor vyluxuje trio Topolánek + Kalousek + Havel (převtělený za Schwarzenberga), o nichž jsem psal minule.