V Podkrkonoší, kam jsme se přestěhovali ze zdravotních důvodů, žili lidé zůzných národností... V té době byl snad ve všech pracovních odvětvích nedostatek pracovních sil a tak náboráři přiváželi lidi i ze zahraničí...
Dle vyprávění starousedlíků, přišli do našeho města jako první pracovat Poláci a Řekové... Prý to bylo asi v roce 1958 a potom cizinců stále přibývalo... Když jsme se v roce 1986 do Podkrkonoší přestěhovali, tak tady už žili i Kubánci, Vietnamci, Maďaři, Slováci, Němci a ty tři cikánské rodiny... Po tzv. sametové revoluci se Kubánci a Vietnamci museli vrátit do své země, prý na příkaz jejich vlády...
V té době se v našem městečku neprojevoval žádný rasismus ani k jedné menšině... Jeden druhého neponižoval, neobtěžoval nadměrným hlukem a všude bylo čisto a pořádek... Všichni jsme měli jistotu, že o práci nepřijdeme a pravidelně jsme dostávali 2x výplatu, t.j. zálohu a dobírku... Ten, kdo pracovat nechtěl, tak toho v ,,base" pracovat naučili...
Já, se svými čtyřmi dětmi jsem žila celkem dobře a spokojeně... Dostali jsme byt s vlastním vchodem, před domem byla zahrádka s jabloní, vypěstovali jsme si veškerou zeleninu i okurky, papriky a rajčata, zasadili jsme angrešt, rybíz, maliny, ostružiny a jahody a na podzim jsem zavařila všechno, co se v létě nesnědlo...
Aby moje děti neběhaly venku bez dozoru, tak jsem založila dětský kroužek a všechny děti nás mohly navštívit třeba i s rodiči... Před naší zahrádkou byla louka, na které se kdysi bílilo prádlo a tam jsme se vždy odpoledne scházeli...
Dětem se kroužek zalíbil a já jsem měla jistotu, že se moje děti nedostanou do špatné společnosti... Do kroužku chodilo asi 22 dětí různých národností, ale jen 12 z nich k nám chodilo pravidelně a s těmi jsem potom chodila vystupovat na veřejnosti s ryze českými písničkami, tanečky i divadlem...
S rodiči dětí jsme sedávali v sobotu večer u táboráku, někdy až do rána... Slyšela jsem od těchto lidí vyprávět příběhy veselé i smutné, vyměňovali jsme si recepty i na vaření a tak přišla řeč i na maso...
Cikánky se předháněly v receptech, co která z masa uvaří a tak jsem se jich zeptala, kde na to maso vezmou peníze, když je tak drahé... Ony se jen usmály a řekly, že každý pátek chodí stát frontu na maso do jedné vesnice... Je tam ,,nucený výsek masa", otvírají sice až v sobotu, ale aby se na ně dostala řada, tak musí už z pátka na sobotu vystát frontu...
A tak jsem šla v pátek s nimi do té prodejny masa... Bylo asi 17 h. ale už tam stálo asi 20 lidí... Lidí stále přibývalo a do sobotního rána nás tam stála pěkná řada... Co mě překvapilo nejvíc bylo to, že v té frontě stáli i lidé, kteří měli vysoké postavení v úřadech...
Ten den jsem domů přinesla plný batoh kvalitního, čerstvého masa, o kterém se nám všem dříve jenom snilo... Od té doby se i z naší domácnosti linula vůně, až se sliny sbíhaly a to jen díky těm třem cikánkám, které mě poradily, kde mám kupovat levné, čerstvé maso...
Ušetřili jsme tím hodně peněz a po čase jsme si koupili i automatickou pračku a televizi... Mnoho lidí se tomu divilo, ale my jsme se jen usmáli tak, jako kdysi ty tři cikánky...
