Je to revoluce, starší technologie přebíjejí nové a vývoj jde rychle kupředu. Závislost na počítačové práci může být u architektury takřka stoprocentní. A většina prosperujících projekčních firem již takto pracuje.
Programy jsou stále dokonalejší a zcela nahrazují ruční práci architekta. Veškerá dokumentace (vyjma snad jen náčrtků) pochází z této "dílny", včetně perfektních simulací fotografické vizualizace stavebních objektů. Ano je to velké plus a pokrok, odpadá náročné ruční zobrazování, vše je zde pohodlnější a jednodušší, když se s tím člověk naučí pracovat. Má to ale i svoje zápory. Jednak programy jsou drahé nebo za nájemní úhradu a potom právě ta pohodlnost velké technické výpomoci zbavuje tvůrce tělesného sepětí s vytvářeným dílem a celkově náročně vydobývané práce. Počítač pracuje v mnohém za člověka. To se odráží také v kulturní hodnotě tvorby, kde nabízené možnosti programů vedou často k exhibičním a povrchním projevům a k odtažitosti od reálného prostoru, do něhož jsou navrhované objekty umísťovány. Počítač do jisté míry odpoutává člověka od reality a zavádí jej do umělého virtuálního světa. Důsledkem bývá přílišná zahleděnost do těchto nabízených vymožeností a efektů a ztráta dostatečného zájmu o stávající kulturní hodnoty urbanizovaného i přírodního prostředí.
Já pracuji postaru ručně na rýsovacím prkně, v kombinaci s částečnou počítačovou výpomocí. A vždy pečlivě zkoumám a studuji lokalitu i její širší vztahy, kam objekt umísťuji a snažím se jim porozumět. Jde o fyzický kontakt jak s místem činu, tak i s vytvářeným dílem a o úsilí o jejich dokonalé tvůrčí sepětí. Nezasazuji "rány" tam, kam nepatří, ale vytvářím soulad s okolím navrhované stavby.
Soutěžní návrh na přestavbu Nové scény Národního divadla.
