Ano, to je ten náš vyměřený osud a také naše myšlení a chápání. Narodíme se, žijeme a zemřeme. Touto mírou pak dohledáváme a zkoumáme všechno ostatní. Vše pro nás musí nějak začínat a nějak končit.
Jenže to je jen lidská představa, vyvolávaná vlatní ohraničeností a poznanými skutečnostmi. S touto hranicí konečna se potom člověk pochopitelně snaží dopátrat počátku a konce i toho, co jej obklopuje - vesmíru. A tady naráží na nepoznatelné. Představu nekonečna náš mozkový systém již nezpracuje, proto na takové otázky neodpovídá. Zde se evidentně projevuje funkční zařazení člověka do nějakého nadřazeného řádu, které mu neumožňuje vstoupit do vyšších funkčních dimenzí a zkoumat je z jiného pohledu.
Vězíme v tom ale s velkým úsilím najít odpověď na všechny nejasnosti a záhady. Tato snaha rozvíjí naši funkční náplň v rámci systému (výzkum jistě dosáhne ještě na mnohem víc, nežli je tomu v současnosti), ale jen do určité míry poznatelnosti. Jak vznikl vesmír a jak skončí? Tyto otázky nemají smysl, neboť na ně nenajdeme odpověď. Na druhou stranu je ale taková touha hnacím motorem k dalšímu bádání a úvahám, které posunují vývoj lidstva dále. Kam, to ovšem také nevíme. Řešíme standardní problémy a lámeme si hlavu s neznámým. To je naše cesta i úděl ohraničenosti našich mozkových možností. Jakou roli tady hrajeme v rámci celkového systému rovněž nevíme, to nám také nepatří vědět. Pro nás existuje jen to, co žijeme a tvoříme. A také nespoutaná fantazie.
Z publikace "Raně křesťanské a byzantské umění", J.Lassus, Artia Praha, 1971.
