Óda na radost

Je báseň Friedricha Schillera z r. 1785, kterou v r. 1824 v upravené verzi zhudebnil L. v. Beethoven jako závěrečnou větu své deváté symfonie. Zde jsem si vypůjčil jen název pro vlastní verše.

-

Co je to radost,

chvíle, či spíše jen okamžik?

To je ten pocitový most,

jímž vlídnost nahrazuje křik.

-

Bývá to něčeho dost,

v naplnění a uspokojení.

Ten, vždy námi zvaný host,

bolestných ran hojení.

-

Někdy i maličkost,

vhodné potěšení slovem.

Jež nesníží naši hrdost,

nebo zahřátí domovem.

-

Spatření krásy,

a probuzení lásky.

Kde štěstí příchod hlásí,

a hladí naše vrásky.

-

I dobře vykonaná práce,

se zaslouženou odměnou.

Také, když přítel nahradí zrádce,

svou užitečnou změnou.

-

Narození života,

nebo vyléčení bolestí.

Každá vítaná novota,

která k radosti si cestu klestí.

-

Potěšení dárkem,

i třeba drobný úspěch.

Ochlazení v prostředí horkém,

také, když nemusí být naspěch.

-

Co je to radost,

chvíle, či spíše okamžik?

Ano, nebývá jí nikdy dost,

žádný to sloupu dřík.

-

Proto pějme ódu na radost,

vděčni tak za její dary.

Za ten náš překlenutí most,

jenž však nejsou žádné čáry.

-

Radost k nám nepřichází sama,

o tu vždy nutno se přičinit.

By život nebyl samé drama,

nucen stále z něčeho vinit.

-

Ale ani ty výjimky, třeba výhra v loterii,

se nedějí jen náhodou.

I ty, zásluhy pokryjí,

vzájemnou rovnovážnou shodou.

-

Autor: Jiří Stratil | neděle 14.4.2019 13:46 | karma článku: 0 | přečteno: 72x