Od skutečných Mistrů k všelijakým to mistrům. Lajdácká práce a hlavně mnoho filosofických komentářů.
Byli dva pianisté a předváděli svoje umění. Ten první hrál na klavír poctivě osm hodin denně, učil se od velkých mistrů a dosáhl také mistrovství, že přesvědčivě a s citem zahrál třeba i Beethovenovu "Appassionatu". Skládal i vlastní skladby a na svých koncertech byl pak odměňován zaslouženým dlouhým potleskem. Ten druhý pianista cvičil podstatně méně, ale předváděl na klavíru také úžasné kousky. Jeho prsty létaly po klaviatuře jako motýli, avšak do své hry zapojoval dokonce i dlaně a pěsti. Jeho hra byla tvrdá, monotónní, nenápaditá a plná různých nedostatků. Také skládal a měl své publikum, tvorba to však byla umělecky pokleslá, v rovině diletantismu.
A totéž samozřejmě nacházíme ve všech ostatních oborech umělecké činnosti. Vracím se opět k tomu svému hlavnímu tématu, k dostavbě Staroměstského náměstí. Co tady předvedli mnozí renomovaní profesionální architekti, to bychom mohli rovněž zařadit do kategorie podřadnosti. Náměstí budovali Mistři svého oboru a nasadili zde měřítko vysokých uměleckých hodnot. Potom sem přišli všelijací mistři, kteří měli hlavně plno siláckých řečí, ale aby se něčemu naučili od těch Mistrů, ke kterým se postavili jen se svým sebevědomím, tak to již měli jen plno výmluv. Tak jsem šel tou nejtěžší cestou: naučit se pracovat jako ti Mistři a vytvořit zde také mistrovský kousek. Poctivou architekturu pro toto místo.
