Jakýkoliv funkční systém nikdy nevzniká bezúčelově a samoúčelně. A vesmír ve svém celku systémem je, neboť tvoří i dílčí systémy, jakým je např. život na Zemi.
Vypůjčil jsem si poslední větu ze svého předchozího článku a pokusím se zde ještě o nějakou širší úvahu na téma "všeho-bytí". V čem to žijeme, jaké skutečné poslání v rámci toho tady máme, tedy proč vlastně existujeme, to nevíme. Můžeme si jen myslet, že život spočívá v životě.
Vědci zkoumají vesmír, vytvářejí teorie a hypotézy o jeho vzniku a vývoji a pozorují dohlédnutelná vesmírná tělesa. Dospěli ve svém bádání k jakémusi počátku vzniku vesmíru a hmoty vůbec a zarazili se na tom, jaký ten počátek byl, co mu asi předcházelo a zdali mu vůbec něco předcházelo.
Logicky vzato, něco tomu předcházet muselo, neboť pojem "nic" je nsmyslný. Také není vůbec jisté, zda se vývojové hmotné procesy takto, jak popisují počítačové modely jen v pozorované části vesmíru, skutečně odehrály od nějakého tzv. "velkého třesku". Není také vůbec jasné, zda hmota vzniká a zaniká a dokonce v nehmotném prázdném prostředí.
Tady se nelze dopátrat objektivní reality a pravdy, neboť to není člověku dáno v rámci jeho zařazení do systému. Naráží na svoje ohraničení a funkční vymezení v této hmotné soustavě, a tak dělí svoje myšlení na směr materialistického vidění skutečností v naději, že se mu podaří objasnit více, a na směr Idealistický, založený na víře ve stvoření věcí a života "vyšším bytím", které si nazval "bohem".
Představa, že vše má nějaký původ, příčinu či důvod své existence a vývoje, bude asi správná. Veškerý "prostor" je něčím vyplněn, v nějakém pořádku a smyslu, ale poznat a pochopit, co to všechno představuje, člověku nebylo dáno. Vždy si klademe otázku: a co je za tím a zase za tím?
Tady jsme již v abstraktních vizích, které nám otevírají "neohraničený prostor" a "strukturu" jakéhosi "všeho-bytí". Za vším ještě něco je a bez konce, ve všech dimenzích prostorového a obsahového chápání věcí. Ale to je jen naše lidská vize nepředstavitelného - "absolutna". Představovat si existenci hmotného bytí v nějaké ukončenosti je jen projevem naší ukončenosti.
Zde ani nemusíme vybočit z materialistických vizí do vizí čistě idealistických, jen si uvědomujeme naši nemožnost pochopit - materiálno pro nás nepředstavitelné a neuchopitelné.
Mark Tobey, Popsané plochy, olej, 1950
(Umění 19. a 20.století, N.Lynton, Artia Praha, 1981).
-
