Není návratu

O to ani nikdo neusiluje, neboť se stále vyvíjíme a s námi se vyvíjí i naše doba. Staré odeznívá a přicházejí nové věci.

V umění to ale neplatí tak jednoznačně. Celou naši kulturní historii prostupují rovněž zpětné vazby a návraty k myšlenkám časově i velmi vzdáleným. Jejich transformace do aktuálních společenských a individuálních podmínek tvůrců pak přinášejí i některé umělecké posuny.

Člověk je již takový, jde stále kupředu, ale často se také ohlíží, vrací zpět a inspiruje kulturou starých zašlých časů.Takové syntetické návraty bývají někdy velmi plodné a podnětné pro další vývoj. Je to všechno naše vývojová identita, jsou to naše kořeny, ke kterým se vracíme pro svou rovnováhu a načerpání nových sil. Vždyť překotný vývoj může být v něčem omylný a zcestný. Historie představuje prověřené hodnoty, ve své ideové podstatě mnohdy i s trvalou platností. Vývojové tempo naší civilizace se zrychluje vědecko-technickým rozvojem a člověk se v něm začíná se svou kulturní individualitou ztrácet v mase uniformní průměrnosti. Podceňována a zpochybňována jsou měřítka ideové nadstavby kulturně-duchovního rozměru, také důležitá a potřebná pro rovnovážný chod společnosti. Tato nadstavba prostupuje celou naši kulturní historii.

Nejvýznamnější a nejvlivnější roli v umění hrála vždy architektura, která svou rozměrností, všudy-přítomností a každodenností nejvíce zasahuje do života člověka. A právě zde dochází k největší odluce od eticko-estetických uměleckých hodnot a k obsahovému obracení až v hodnoty nekulturní.

Není samozřejmě návratu, ale jsou možné nové inspirace díly tvůrců starších epoch, pro obohacení a oživení architektury, nebo i k nasměrování některých nových cest.

-

Návrh nového křídla Staroměstské radnice (detail průčelí).

 Štít navazujícího "Modrého domu".

Štít "Růžového domu".

Štít "Žlutého domu".

-