Konec architektury?

Člověk trošku esteticky založený se dnes již jen obává dalšího vývoje architektonické tvorby, neboť se z ní vytrácí poctivost a ušlechtilost formy a vztah ke kulturním hodnotám. 

Názor, že vždy byly vývojové novinky "trnem v oku" konzervativním zastáncům starých pořádků, dnes již mnohdy obstojí hůře, neboť to, co je veřejnosti velmi často předkládáno, můžeme právem nazvat postupující kulturní devastací. Vývoj jde dál, což je pochopitelné a nutné, ovšem méně je již přijatelný univerzalizující se směr tohoto pohybu, odpoutávající se od vyspělejších etických a estetických měřítek člověka. Experiment vždy provázel tuto tvorbu, ale dnes bohužel ztrácí schopnost rozlišovat v ceně věcí a ve společnosti se prosazuje na základě jiných obsahových a hodnotových měřítek. S dravostí vývojového experimentu, ovšem zahleděného hlavně do sebe sama a ignorujícího objektivnější stávající skutečnosti. Takové projevy jsou potom demagogicky obhajovány kdekoli a kamkoli přijdou. Díky své nekritičnosti se nerozpakují vstoupit do jakéhokoliv urbanizovaného či přírodního prostoru. 

Ještě jsme ale neztratili měřítka pro hodnocení kulturnosti prostředí, které si budujeme pro svůj život, a také zde máme odkaz našich předků. To je stále nastavená "laťka", ukazující nám výšku náročnosti a zdolatelnosti. Vesměs ji již jen podskakujeme nebo se k ní jen blížíme. Přeskočit ji není možné, ale alespoň bychom mohli stále uvažovat i při svém dalším vývoji o jejím smyslu i pro nás.