Chodím naproti domu do malého krámku s potravinami pro snídani. Většinou jsou to koláče, loupáky, případně k tomu přidám banán a krabičku čaje, když jsem tu předchozí spotřeboval.
-
Paní prodavačka se mě pak zeptá: a co ještě?
A já jí odpovídám: kladivo a kleště.
Ona mi zase na to: tak to nemáme.
Oba se pak zasmějeme a já odcházím někdy i do deště.
-
Tuhle jsem tam jednou přišel a co nevidím: u dveří na pultu ležela tlustá peněženka.
Pan prodavač, syn paní prodavačky, byl vzadu krámku a řešil něco se zákazníkem.
Oba byli obrácení a nevšímali si pultu.
Jinak jsem tam byl jen já sám.
Říkám si, ty bys zasloužil asi nějaké ponaučení za svou lehkovážnost a neopatrnost.
Ale zvolal jsem směrem z onomu zákazníkovi: pane, nenechávejte tady tu peněženku.
On se prudce otočil a odpověděl mi: no já vás vidím.
A já jim oběma povídám: neviděli jste oba.
A on: no to byste viděl ten fofr.
A já mu: opravdu? A nebylo by třeba už pozdě?
Potom, když tu šrajtofli otevřel, byla v ní mimo jiné dvoutisícovka.
Tak jsem mu říkal: no to už by stálo zato.
A on: ale potom byste viděl ten mazec.
Tak jsem se jen pousmál a panu prodavači hlásil, že bych rád dva koláče s tvarohem.
Potom on dodal: a bude to ještě něco?
Já mu na to: třeba tak pro zasmání nebo co.
A on: tak to nemáme, tady to není žádná sranda,
kšeft je jen samá pranda.
Ano pane vedoucí, pravil jsem.
Jednou tam, jindy sem a někdy i zem.
-
Kresba F.Gellner, detail
(Encyklopedie českého výtvarného umění, Dr.E.Poche a kol., Academia Praha, 1975).
-
