"Nebe a dudy", jak se říká, jinak ale máme i něco společného - Prahu. Pražský rodák, slavný architekt Kaplický, který v r.1968 emigroval do Velké Británie, přijel ve svém stáří do Prahy triumfovat.
Zúčastnil se mezinárodní soutěže na stavbu nové budovy Národní knihovny v Praze na Letné a poněkud neregulérně v ní zvítězil. Místo toho, aby se mu Praha poklonila, tvrdě narazil a neuspěl. Také zde brzy na to zemřel. Čest jeho památce. Neuspěl ale právem a jeho návrh odůvodněně nebyl realizován. Kaplický byl výborný designér, ale poněkud špatný architekt a urbanista a jeho nápad s objektem, připomínajícím chobotnici, neměl v hradčanském panoramatu šanci.
Já jsem architekt, sice ne světově věhlasný, který ale také usiluje o úspěch v Praze. Mám za sebou rovněž mnoho práce, méně významné, ale při ní jsem se připravoval na velké architektonické úkoly. Vypracoval jsem několik památkářských projektů na dostavbu či přestavbu významných staveb v Pražské památkové rezervaci a zúčastnil se zde i dvou architektonických soutěží. Tady je ten velký rozdíl mezi architekturou Kaplického a mou. Jeho návrhy řešení těchto úkolů by jistě evokovaly opět něco z říše zvířat a byly by vším jiným, jen ne tím, co se sem hodí a co sem patří. Moje návrhy usilují o kontinuitu s místem a navazují na zdejší historickou architekturu. Oba jsme neuspěli, takže vyvstává otázka, kde je chyba. Jednou je to architekt, podruhé přijímající strana, která nedokáže rozpoznat hodnotu věcí. Jeden architekt si hraje na nadčasovost svými nehoráznostmi, které pokládá ovšem za výjimečné a obviňuje druhou stranu z nepochopení. Druhý přináší kvalitu, kterou přijímatel ale opravdu nedokáže pochopit. Jednou je špatný architekt a podruhé ten na druhé straně. Tak co dělat dál, no nic, usilovat, však ono se to poddá.
