Klasický panelák byl nejvýraznějším stavebním projevem doby socialistické, univerzálně rozšířeným po celé republice.
Neměl více výrazněji odlišných základních typů, obměňovaly se hlavně jen drobné stavební prvky. Byl to vždy kvádr s rovnou střechou s nádstavci strojoven výtahů, v různém velikostním provedení. Vytvořil tak především architektonicky velmi uniformní zástavbu obytných sídlišť. Byla to centrálně plánovaná výstavba z možností státního rozpočtu. Ale samozřejmě, že se stavěly i tvarově bohatší a zajímavější stavby.
Dnešní doba je naproti tomu charakteristická stavebními "ikonami" úplně jiného typu. Investory jsou z velké části prosperující velké soukromé firmy a převažuje architektura subjektivně individualistická, se snahou o nevídanou originalitu. Tedy často protipól té předchozí výstavbě. Architekti se předhánějí ve "výjimečnosti" a často až nekritické výstřednosti a nahrávají tak i nižšímu vkusu stavebníků.
V přirovnání něco jako třeba utržená lavina nebo protržená hráz přehrady. Tedy opačně extrémní podívaná jako na původní panelová sídliště. Také ta jsou v podobném výstředním duchu upravovaná, hlavně v barevnosti.
Někdo se nad tímto jevem a vývojem zamýšlí i z jiného pohledu. Z extrému, vyvolaném nedostatkem finančních prostředků, do protipólného extrému naopak z dostatku finančních prostředků? A co nějaká ta vyšší kultura, estetika a etika? Na domy se musí dívat a užívat jich každý, je to tedy navíc ve svých dimenzích nejpůsobivější a nejvlivnější druh umělecké tvorby.
Je možné tvořit i dnes kvalitní moderní architekturu? Samozřejmě, že je to možné, a měla by se hledat i nová taková cesta.
Chudý socialismus.
Bohatý západní investor.
(TD, Architekt, 14-15/96)
I důmyslnějším uspořádáním jednoduchých hranolových tvarů hmot budovy je možné dosáhnout působivější architektury (návrh správní budovy).
-
