To jsem rád, ale myslím si, že i trošku jinak. Architektura je jedním z nejstarších oborů lidské činnosti a tudíž i jedním z oborů nejprobádanějších.
Vyvíjí se samozřejmě dál v závislosti na technickém rozvoji, ale umělecká architektonická forma se již tak prudce vyvíjet nemůže. To, co předvádějí někteří dnešní architekti, že divákovi "vyrážejí dech" ohromující podívanou, jsou většinou jen teatrální exhibice, kazící i funkčnost dobrého stavitelství. Tady objektivnější originalita není. Ale staví se pro všechny, takže si téměř každý přijde na nějakou tu svoji novinku. Jde jen o umístění té či oné stavby na vhodné místo, aby nedocházelo ke kolizím se stávajícím prostředím.
Historická jádra měst představují plynulý vývoj architektonických slohů, které na sebe kontinuálně navazují, přestože mění obsahovou a výrazovou formu. Také šlo o novinky a stylovou osobitost autorů. To, co ale prostupuje všemi těmito slohovými projevy jako jakási jenotící idea, je stopa uměleckého duchovního rozměru.
Zde jsem vybral několik ukázek historických částí našich měst. Pokud vstupujeme stavebně do takových urbanistických celků, měli bychom reagovat na jejich specifickou působivost a nezaměnitelnost. To znamená návazně a tvořivě rozvíjet jejich kulturu, nikoli ji destruktivně převracet.
Praha - Malá Strana.
Praha - Staré Město, dostavba Staroměstského náměstí.
Karlovy Vary.
Český Krumlov.
Tábor.
Písek.
Třeboň.
Telč.
-
Zdroj fotografií: Poklady minulosti, K.Neubert, J.Royt, B.Tykva, Odeon Praha, 1990.
-
