Každá stavba vzniká ve své době, ale každá nenese stejnou dobovou autenticitu či identitu. Některé budovy pak představují ucelenější souhrn kulturních a technických idejí své epochy.
Stávají se tak slohovými a stylovými pilíři architektury toho kterého období kulturního stavebního vývoje.
Naše doba je výrazně orientovaná na nové stavební konstrukce a technologie a uměleckou stránku architektury přenesla ze slohové roviny většinou do roviny stavebně-průmyslového designu. Autentická je tak ve svém prostředí, ale díky této orientaci se často dostává do kolizí a konfrontací s historickým prostředím, kde vládla po staletí návaznost kontinuálně se vyvíjejících architektonických slohů. Tento odklon nabývá v některých případech vkládání současné architektury do významného historického prostoru až takového rázu, že není nacházena slučitelnost takto odlišných stavebních technologií a uměleckých koncepcí.
Nejmarkantněji se tento konfrontační vývoj projevil na Staroměstském náměstí v Praze, kde ani 9 soutěží na přestavbu a dostavbu východního radničního křídla nedokázalo nalézt vhodnou urbanistickou koncepci a architektonickou formu, připojitelnou ke stávajícím historickým budovám náměstí.
Jedná se především o střet s projevy velké gotické a barokní architektury, s radniční věží a kostelem sv.Mikuláše, kde se moderní stavební design stává nedostatečným pro doplnění chybějící zástavby západní strany náměstí.
Co by mohlo být v tomto případě autentickou historickou hodnotou dostavby tohoto místa? Samozřejmě současné stavební pojetí, avšak s neformálním přídavkem ještě dalších idejí, zprostředkovávajících zpětnou kontinuální komunikaci s těmito historickými budovami. Čili vytvoření zde nového soudobě-historického slohu.
Gotické počátky...
A pseudogotické konce...
(vlastní fotograf, 1990)
-
