Bohatí mecenáši

Obdivujete stavby Antoni Gaudího? Ten měl ale štěstí na zámožné investory a mecenáše, bez kterých by jeho dílo nemohlo vzniknout.

To je pro takového architekta něco zcela zásadního a nepostradatelného, pochopení a podpora velkých finančníků, jinak si může jen něco doma malovat, rýsovat nebo i dělat modely. Ale teprve stavebními možnostmi architekt naplňuje svoje umělecké představy. Gaudí měl velké štěstí v tomto ohledu, neboť jeho novátorský skulpturální styl v návrzích nebyl nijak ohromující, ba naopak spíše odpudivý. Až teprve při realizacích budov mohl rozvinout svoji výtvarnost a až teprve s odstupem času byly jeho stavby přijímány širší veřejností. 

No a nyní si představte Gaudího třeba jako architekta dostavby Staroměstského náměstí. Jak by to asi dopadlo? No špatně, zařadil by se mezi všechny ty neúspěšné tvůrce, kteří tady "utřeli nos". Zcela určitě by zde navrhl nějakou takovou budovu podobně jako dům Casa Milá v Barceloně, protože nebyl ochoten ani schopen výraznějších ústupků ze svého stylového pojetí ve prospěch urbanismu a architektury historického prostoru, jakým je např. Staroměstské náměstí. I kdyby dostavbu také rozdělil na několik menších domů, což silně pochybuji, jeho "měňavkový" styl by byl pro SN nepřijatelný. A zejména by si také neporadil s barokem kostela sv.Mikuláše.

Tady to chce právě onu velkou pokoru, pochopení a schopnost tvůrčí podřízenosti celku. A přitom i dosažení přínosné architektury. Toto mnozí kritici nechápou a v přednosti takového řešení vidí spíše slabost a neschopnost výrazného originálního projevu. Těch již tady bylo mnoho a zůstala po nich jen ta proluka z války.

  A.Gaudí, Casa Milá, Barcelona (zdroj: Umění nové doby, Larousse, Odeon Praha, 1974).

Návrh z poslední soutěže v letech 1987-88 (Architektura ČSR, ročník XLVII., 1988/5).

Býti svým,

avšak i vším.

(-)