„Svobodomyslné“ nenošení roušek a hoaxy živené obavy z „vražedné“ vakcíny mohou stát životy. V debatě o covidu však musí jít o životy samé. A ne o to, aby vždy měla pravdu parta privilegovaných příznivců restrikcí a očkování.
Proč došlo k brexitu a proč zvítězil (a nebýt právě covidu, zvítězil by zřejmě znova) Donald Trump? Jedni vám řeknou, že proto, že proradnými facebookovými algoritmy dostali k lidem dostatečně nezvdělaným na to, aby jim uvěřili, bečku lží a falešných slibů, jež později skutečně nebyly naplněny. A nemylme se, firmy jako Cambridge Analytica rozhodně nejsou a nebyly spolky přátel humanismu. Stejně jako je velice znepokojivé například to, že podle interní studie Facebooku se až dvě třetiny členů do extrémistických skupin dostaly na doporučení samotné sociální sítě. Vyrábět zločince a vrahy a kašlat na vlnu následků, zarapoval by o tom možná někdo.
Už během jarního lockdownu a nyní znovu však na těch samých sociálních sítích se stejným, ne-li větším znepokojením pozoruji onen druhý důvod brexitu, Trumpa a všech podobných „katastrof demokracie“, mezi něž ani náhodou nepatří třeba dávno zapomenutý 11 let starý příběh několikrát vetované euroústavy aka Lisabonské smlouvy. Protože tehdy „vítězilo dobro“. V úplně stejném duchu Black lives matter a #MeToo matters (a teď článek asi znechutím i těm, kterým se mohl číst dobře: na oběti rasismu a sexuálního násilí se myslí sakra málo a pozornost si sakra zaslouží – u nás dvojnásob!), ale ignorovaní lidé z předměstí, horních dolních a čtvrtí plebsu jako takoví doesn't matter. Nebo obecněji řečeno: nezáleží na těch, které neznají ti, kteří ze společnosti vyčleněni nejsou. Ať už se jim děje jakékoli (včetně jmenovaných) příkoří, nebo chtějí-li snad dokonce být nějak aktivní.
To, co udělali Boris Johnson, Nigel Farage či Donald Trump, nebylo nijak nezištné. V politice těchto mužů bylo a je pramálo upřímného zájmu o dobro kohokoli krom jich samých a své voliče jen použili, protože se jim to vyplatilo. Nicméně v danou chvíli jejich oportunismus velel k něčemu úžasnému a inspirujícímu: procentuálně vcelku malá, ale přesto velice početná skupina marginalizovaných lidí se stala jazýčkem na vahách a dočkala se privilegia, na něž jsou „kavárníci“ příliš navyklí, než aby ho byli schopni vnímat. Konečně se někdo – kdokoli a jakkoli – zajímal o jejich názor a přiznal jim v celospolečenském kontextu existenci. I jejich strasti rázem byly strastmi všech.
Privilegovaní a ti, které nevidí
Postoj kavárníků (tak, jak ho pozoruji ve vlastní sociální bublině, protože ideově jsem skoro kavárenský prototyp) k lockdownu byl od začátku celkem jasný: Opatření dobrá, jen víc. Nosit roušky. Nikam nechodit, s nikým se moc nescházet a nebavit. Kupovat potraviny přes internet. Poslouchat epidemiology. Nedávno se kavárna mohla zbláznit z nezodpovědného belgického Santy, který určitě zabil (ačkoli to nikdo nepotvrdil) desítky obyvatel domova pro seniory svou předvánoční návštěvou.
Zde bohužel opět promlouvají neviditelná privilegia. Kavárníci většinou netrpí samotou, mají přátele a rodiny. Finančně na tom nemusí být nijak snově, ale do dolních 10 % mívají celkem daleko. Umějí s internetem. Žijí ve městě nebo v dosahu. Mnozí mohou pracovat z domova. Mají alternativy a přehled o nich – když jim někde odřeknou termín, seženou si jinde jiný. Mají zázemí, které jim umožňuje mluvit o smrtící pandemii a nechápat, jak k smrti se jí mj. kvůli jejich vlastním proklamacím bojí četní senioři.
Samá privliegia. Přes která je snadné nevidět vražednou samotu a depresi izolovaných, situaci lidí v místech s menší dostupností služeb a obecně situaci za zavřenými dveřmi kohokoli mimo kavárenskou sociální bublinu. Případně se spokojit s povzdechem, že by se o matky samoživitelky, oběti domácího násilí či onkologické pacienty, kteří se bojí pokračovat v léčbě, měl lépe postarat stát. Jenže tenhle povzdech je lidem, na které stát leckdy kašlal už za konjuktury před pandemií a i když jim teď chvíli hodí drobky z deficitové hostiny, informace o nich k nim dost možná ani nedoputuje, takřka k ničemu.
Dvojí metr patentovaně rozumných
Když volá po komplexnějším řešení opatření Pirk či Šmucler, je jim vmeteno, že by si první od druhého měl nechat operovat srdce a vice versa. Kavárníkům nedochází, že to, co říkají, když chtějí svěřit rozhodování čistě do rukou epidemiologů, je jako tvrdit, že lidé, kteří mají obtíže se srdcem, vůbec nemusí chodit k zubaři. Epidemiologové nejsou politici, sociologové, ekonomové ani psychologové a obvykle nejsou schopni sami velet tak komplexní problematice.
Úmrtí s covidem, ne na covid – koncept opravdu nafouknutý ve světě, v němž se délka života prodlužuje – je úplně stejnou měrou neadekvátně přirovnán k „úmrtím s dopravní nehodou“. Když se brazilský prezident Bolsonaro nakazí covidem, který nazval „chřipečkou“, je to uváděno jako důkaz, že se mýlil. Bolsonaro se mýlí podle mě skoro ve všem a brazilské zdravotnictví dostal na kolena, ale zrovna tohle prostě nic nedokazuje.
Jen aby se neřeklo, respektive jen aby se mohli omluvit, se Český rozhlas aka iROZHLAS.cz v článku, jehož nepřehlédnutelným narativem je, že kdokoli krom fanoušků opatření je retardovaný a je pod úroveň rozumného člověka proti němu šířeji argumentovat, optá, co si myslí, i druhé strany. Sociologie podobné věci říká tokenismus. Ke stu bílých ovcí přidáte jednu černou, nalepíte jí na čelo nápis „Jsem černá! Jen do mě!“ a pak se okázale divíte každému, kdo říká, že protěžujete ovce většinové barvy.
Je to podivný dvojí standard. Dvojí standard těch, kteří/které tvrdí (leckdy oprávněně), že jsou samy/i jeho oběťmi. Dvojí standard těch, co tvrdí (v určitých kontextech asi i důvodně – vždyť mají ty školy), že jejich názory snesou přísnější kritéria než názory protistrany. Problém, jenž přesně zachycuje video americké The Daily Show Trevora Noaha o zpochybňování výsledků klání Biden vs. Trump. Lajkující dav „moudrých“ demokratů se pod ním směje tomu, jak republikáni před dvěma lety kritiky pro ně úspěšných voleb peskovali. A koho že to kritizovali? Nebyli to náhodou oni lajkující lepšolidé? Ach jo...
Tak jich pár umřelo, bóže
Naneštěstí, celá tahle legrační obrácenost do sebe se může stát doslova smrtící, když jde o tak vážnou věc jako covid. Poslední kapkou, která mě přesvědčila, že si chci ulevit a podělit se se světem o to všechno, co mě k tématu trápí a co tu a tam, leč bohužel málo, čtu i jinde, byla reakce kavárny na článek o tom, že 23 norských seniorů zřejmě zemřelo na následky očkování proti covidu. Článek ani formulace citovaných expertů nejsou nijak vyhrocené. Říkají zkrátka, že někteří lidé jsou tak zranitelní, že je mohou zabít i relativně mírné zdravotní komplikace spojené s vakcinací.
Jenže pro kavárnu je jakýkoli podobný článek útokem na její nadřazenost. Alespoň tak se zdá z reakcí, jež sbírají stovky lajků. Nechám je mluvit za sebe. Třeba vás neděsí. Mě opravdu hrozně. Opakuji: bavíme se o článku, který neopomíjí zmínit, že „závažné vedlejší účinky vakcíny proti covidu se zatím objevovaly spíše výjimečně. Vakcíny testovaly desítky tisíc dobrovolníků z celého světa včetně těch ve věku přes 80 let.“ Připomínám: mluvíme o 23 konkrétních mrtvých lidech, kteří měli rodinu a kamarády.
A něco podobného tu zdaleka není poprvé. Stačí si vybavit závěr roku 2018, kdy po úspěchu Miloše Zemana Jan Šolta a Karel Slezák použili fyzickou sílu proti novinářům, snažícím se v prostorech, do kterých neměli přístup, převážně hnáni touhou po senzaci natočit „opilého“ Milana Rokytku. (Přesně v duchu debat a covidu: ano, opilého. Ale primárně zkolabovaného a ohroženého na životě!)
Vítané příležitosti zase natřít ty, které tohle pseudoobjektivní médium natírá od rána do noci (což stále píšu jako kávarník a veskrze antizemanovec), se iROZHLAS Šolty sedmkrát za sebou zeptal, co by bývali zasloužili přítomní novináři. Šolta v emočně vypjaté situaci řekl „vykopat, vyházet z okna“ a hle, titulek byl na světě. Druhý zpovídaný Karel Slezák zanedlouho poté zemřel. Nevím, kolik dnů, měsíců či let mu ubral hon na jeho osobu. Ale skoro určitě zemřel předčasně.
Neplácat po zádech, ale neignorovat
Bavme se tedy o hoaxech a uvádějme je na pravou míru, jako to velmi dobře dělá třeba slovenské ministerstvo zdravotnictví. Bavme se o tom, co je výhodnější. Jestli striktní a snad krátkodobější opatření, nebo uvolněnější přístup. Jestli a u koho vakcína a u koho obyčejná opatrnost. Ale bavme se, kalkulujme vedlejší následky, veďme diskuzi a nepředstírejme, že ta je tím posledním, co by bylo třeba.
Pravda není pohodlná. Tím méně její šedavost. Přiznat si ve světě, kde jsme neustále pár kliků od potenciálního oslovení každého od Sibiře po Nairobi, že čelíme komplexním otázkám a nemáme jasný názor, vyžaduje úsilí. Právě pokud si nepřipadáme hloupí, bychom toho ale měli být schopni.
Lidskost není pohodlná ani trochu. Každý jen trochu empatický člověk by už nikdy nevybředl ze záplavy pláče, kdyby znal nejhorší trápení všech pasažérů jednoho obyčejného vagónu metra ve špičce. Radši na ně nemyslíme. Často máme dost vlastních. A je jen dobře starat se v první řadě o ně.
Je však velký rozdíl mezi tím zrovna teď na něco a na někoho nemyslet a zcela ignorovat. Každá oběť covidu, očkování proti covidu i opatření proti covidu je soukromou tragédií. Jediné, co můžeme udělat, je zamezit tragédii veřejné a celospolečenské. Neodpírat každé jedné z těchto obětí význam.
