...a v Česku otevírali školy

Máme za sebou týden debat o tom, jestli v jedné z covidem nejhůře zasažených zemí rozvolňovat. Víkend nastolil nový narativ. Katastrofa prý ještě nepřišla, tak proč se vzrušovat. A otevírání obchodů i škol zůstává ve hře.

Zdravotnický systém v České republice je na pokraji kolapsu. Stále více nemocnic otevřeně hovoří o tom, že selektují pacienty. Jinými slovy nejsou schopny zajistit všem kvalitu péče, jakou potřebují, s následky počínaje pár zbytečnými dny v posteli a konče celým zbytkem existence v rakvi.

Z epidemiologických řad už delší dobu zaznívá volání po odstranění výjimek v systému PES, popřípadě zavedení šestého stupně, jak naposledy zopakovala jedna ze spoluautorek systému Lenka Přibylová. Vláda mezitím vytrvale odmítá pomoc Německa a profesor Černý za ministerstvo zdravotnictví vypouští do světa prokazatelné lži o tom, proč není možná. (Viz např. tady a tady.) Ministr otevřeně deklaruje, že spolupráci neumožňuje ješitnost české strany. Za symboliku cti je ochoten platit životy.

Opozice žádala po vládě dosud spíše další rozvolňování. I přes podivuhodnou korelaci mezi nástupem druhé vlny a návratem žactva do lavic nyní krom 90 procent celkově zhruba 30 procent lidí podporuje návrat dětí do škol i bez testování. Ačkoli je zřejmé, že alespoň částečně zhorší bídnou situaci návrat v jakékoli podobě.

Ministr Havlíček říká „zkusme na 14 dní otevřít a kdyžtak zatáhneme za brzdu“. Teď to neprosadil, zkusí to zas. Ministr Blatný se chystá brzdit ručně ve chvíli, kdy i on uzná, že fatalita přetížení nemocnic přesáhla všechny únosné meze. Za kraje a za opozici Martin Kuba prohlašuje, že „nikdo nemůže vědět, jak bude situace vypadat za deset dnů“, a myslí tím, že přece klidně může být v pohodě. Podle Blatného dokonce ještě minulý týden odborníci žádný negativní zlom nepředpovídali.

Jenže ona se situace nevyvíjí náhodně a čekat, jestli se to podělá, není a nebylo nutné. Je evidentní, že jsme po kolena v bahně a míříme k pasu. Britská mutace, která je mnohem nakažlivější a možná i o něco smrtnější, se šíří Českem stále více a regiony jeden po druhém „červenají“. Zřejmě k tomu přispívá i to, že na britský covid nemusí stačit běžná doba karantény, kterou především vlivem naprostého selhání vlády v oblasti jak informovanosti, tak skutečně efektivní sociální a ekonomické podpory až třetina lidí stejně nedodržuje.

Přitom by stačilo místo filozofování v hořícím domě prostě jen ještě pár týdnů protáhnout celý tenhle přes rok starý příběh. Pár týdnů vydržet, pak uvážlivě rozvolňovat, saturovat systém z masivní rezervy dané z prstu vycucaným zakulacením deficitu ministryně Schillerové. A pak už se pomalu podmínky pro šíření viru zase zhorší, dorazí mnohem více vakcín a dojde k dalšímu etablování a distribuci léčebných prostředků, o nichž v poslední době přicházejí velmi slibné zprávy a s jejichž pomocí se z léčeného covidu asi opravdu může stát něco nebezpečností mezi chřipkou a kašlem.

Tuhle vizi by nám vláda mohla nabídnout. Zdravotnictví by jakž takž přežilo a nebyli by významně zasaženi všichni, kdo potřebují lékařskou péči, krom malého zlomku dostatečně ohrožených, kteří se dostali na seznam a mají štěstí, že nečekají na týdny zabořenou AstraZenecu. Zabránit odehrávající se katastrofě jako by však nechtěla vláda, opozice (třeba piráti v plánu Za pět dvanáct reflektují, že situace je kritická, ale reflexe toho, že právě teď jsme opravdu nad propastí – nad mnohem horší propastí – chybí i u nich) ani veřejnost.

Zvítězila neschopnost, otrávenost, apatie. U těch, co hrozby chápou, jako například Roman Prymula, zase odtrženost od životní reality. A Babišova PR vláda takové (pokud se neodpálí sami) radši odklidí z cesty, než aby jejich plochou expertnost polidštila a přetavila v komplexní řešení.

Tak snad to ta krematoria utáhnou.