Fotbaloví fanoušci (nejen) Slovanu Liberec se včera probudili do reality, na níž někteří z nich stále nejsou připraveni. Do světa, ve kterém žena může dělat práci, kterou dělat dokáže, úplně stejně špatně jako muži.
Fotbalový Liberec včera zvítězil v Gentu. Nemusíme si ani říkat, že to byl mužský tým Slovanu. Sportovec-muž je stále normou, donedávna navíc byl povolen jen profesionální sport. A zatímco na západ od našich hranic se platy „jen“ drží hesla, že mužský fotbal je stokrát zajímavější než ženský, v Česku nemusíme v této oblasti nějaký „pay gap“ vůbec řešit, protože profesionalizace ženské kopané je a ještě dlouho bude v plenkách.
Pozoruhodné ovšem je, že ačkoli Liberec včera tisíce Čechů oblažil pocitem, že se jim u televize povedlo něco velkolepého, když zasedli k počítačům, dštili mnozí z nich síru. Důvod je jednoduchý: na jejich milovanou zábavu byl spáchán atentát, když soudcovskou píšťalku dostala do správy ukrajinská hlavní rozhodčí Kateryna Monzul.
Je asi zbytečné citovat všechny fanoušky, kterým něco takového prostě nějak neštymuje. Ačkoli to, že jednomu z diskutujících na serveru Sport.cz (a soudě dle souhlasných reakcí, v nichž se dostal mezi 15 % nejpopulárnějších komentářů, nejen jemu) vadilo mj. to, že „ženy poslední dobou začaly nosit kalhoty“, dokáže v roce 2020 zaujmout i skeptika jako já a jen pevně doufám, že bude dotyčný ušetřen fotky Harryho Stylese v sukni – a skutečnosti, že by ho tento zvrhlík dost možná předčil v drtivé většině činností, které vyžadují ono jím vzývané „pánské sportovní oblečení“.
Problém diskuze o ženských rozhodčích zůstává stále stejný, jaký známe z nejvýraznější erupce podobných emocí v roce 2016, kdy Tomáš Koubek a Lukáš Vácha (mimochodem přesně ten nakrémovaný modeman, jinak hojně ničící poklad maskulinity) po neúspěchu Sparty na hřišti Zbrojovky poslali chybující pomezní Lucii Ratajovou k plotně.
Do celé kauzy se tehdy vložil hlavně deník Sport. A zaujaly v ní především dvě argumentační linie rozvíjené ne náhodnými diskutéry, ale osobami, které by dění na trávnících měly rozumět. Za prvé, jeden ze sudích pod rouškou anonymity přiznal, že se ženou na pomezí to není ono. „Ona sice je na ženu extrémně fyzicky zdatná, jenže v mužském fotbale jsou jiné rychlosti. Ona musí jet na svých sto procent, aby se přiblížila mužům,“ vyjádřil se.
Zajímavý byl také článek Bez těch knedlíků, prosím!, publikovaný v rámci tradiční polemické rubriky, zkoumající kontroverzní témata z obou stran. V něm Adam Nenadál – a to na podporu Lucie Ratajové – tvrdil, že „člověk nemusí být hyperkorektně přecitlivělý, aby po výrocích o plotně a o sporáku necítil knedlíkovou pachuť zpoceného českého ‚chlapáctví‘ v teplákách a tílku. Zcela legitimní názor, že ženy v rozhodcovských rolích možná opravdu nestačí na mužský fotbal, lze přece formulovat i jinak, než že je rovnou posadíte k hrncům a talířům.“
Nechci teď přehnaně šířit stereotyp „teplákového chlapáctví“. Jsem si vědom toho, že ač sami zastánci podobných názorů líčí svět jako černobílý a ač je jich přes onu nejednolitost pořád kupa, i oni šednou a když jim na návštěvě naservírují quinou, hned ji z prevence proti „q“ nevyplivnou. A zároveň chci tedy doufat, že je tu dost neteplákových, bezpupkových jedinců pro případ, že by Česko skutečně napadli ti, jichž se „teplákový chlapák“ bojí, přesto a právě proto, že reprezentují jím opěvované hodnoty konzervativity a mužské fyzické zdatnosti a dominance.
Oba názory kažodpádně mají podstatnější slabinu. Vytvářejí dojem, že existuje něco jako „mužská rychlost“ (sudí) a „mužské rozhodcování“ (Nenadál). Lucie Ratajová ani Kateryna Monzul však nejsou rozhodčími z žádného jiného důvodu než proto, že splnily požadavky, jež jsou na rozhodčí kladeny. Prokázaly schopnost určitým způsobem aplikovat fotbalová pravidla, uběhnout jistou vzdálenost za jistý čas a tak dále. Žena, která běhá rychleji než muž, a proto je rozhodčí ona, a ne on, není ani horší, ani stejně dobrá rozhodčí. Je lepší rozhodčí. Ne kvůli šíleným feministkám, ale kvůli kritériím nastaveným fotbalovými autoritami.
Ba mohli bychom dokonce tvrdit, že Ratajová i Monzul budou zřejmě ještě o trochu lepší než muž, který splní požadavky úplně stejně jako ony. Jak totiž dnes a denně ukazují podobné polemiky, židle se pod nimi kýve mnohem víc a cesta do současné role je stála mnohem více aktivity.
Ano, zřídkakdy, jako v případě Stéphanie Frappart pískající v roce 2019 (mužský) superpohár, se zodpovědné orgány pokusí dodat sudím z řad žen sebejistotu a rozmělnit prostředí nesmlouvavého sexismu, jemuž čelí. – A pak to za to, že radši nepískal „zkušenější muž“ (nebo, jak říkají nesexisté, zkušenější rozhodčí), také schytají. Ano, do určité míry jde o součást obecnější snahy o narovnání pozice žen ve společnosti a umožnění každému žít podle své volby, ne teplákového stereotypu.
Kritici – ovšem také obhájci – podobných kroků však často zapomínají, že konečným efektem celé iniciativy bude jediná věc: lepší, byť navěky stále stejně bídní, rozhodčí.
